Ke knize Rudolfa Schnittnera

Doslov ke knize Rudolfa Schnittnera "Jsem zkrátka Sudeťák - dvanáct dopisů Jendovi", H +H, Praha 2006Příběh těch druhých jako zrcadlo vlastní minulosti

Velice dobře si pamatuji na chvíli, kdy jsem se poprvé dostal do Bažantova, jedné z těch desítek obcí v Českém lese, které byly a již nejsou. Cesta od polorozpadlého kostela svaté Anny se klikatí mezi pastvinami a tu a tam na vás v jejím ohybu shlíží prastará lípa, která tady, kilometry daleko od nejbližší stále existující obce, působí jaksi nepatřičně. A pak už scházíte do mělkého údolíčka, v němž byste nejspíš čekali alespoň mlýn, ne-li větší usedlost, osada, vesnička. Místo toho se cesta zanoří do hustého porostu a po obou stranách začnou přibývat kopřivy. Jsou to lány kopřiv, vysokých, neprostupných, zřejmě dobře živených. Ten, kdo netuší, projde tímhle údolím nejspíše rychlým krokem, nic lákavého jej zde nečeká. Možná ale bude mít takový zvláštní pocit, možná, že mu právě tady ticho okolní divoké přírody připadne poněkud tísnivé. Možná se i zastaví a začne tomu tichu naslouchat. Je to naléhavé ticho, ticho, které je hlasem naší minulosti.

Tehdy v Bažantově jsem se, jako předtím již na mnoha jiných místech, zastavil a naslouchal. O tom, co značí kopřivami porostlé pahorky uprostřed houštiny, nebylo pochyb. Vytáhl jsem starou fotografii a přečetl jsem si pár řádků v knize Die verschwundenen Dörfer im ehemaligen Bezirk Tachau od Wolfa Hamperla. Stálo tu údajně 55 usedlostí a domků, žilo tu asi 300 lidí, byla tu kaplička, dva hostince, dva obchody, truhlářství, v centru obce návesní rybníčky. Vydal jsem se směrem, kde by snad mohly být pozůstatky kapličky a došel jsem na samé dno údolíčka, na obzvlášť temné, vlhké a opuštěné místo. A tu jsem náhle spatřil kříž – ne starý kříž, ten tu důsledná likvidační jednotka pohraniční stráže nezanechala. Byl to nový kříž s německým nápisem „Allen Wosantern zum Gruß!“ – „Bažantovští, buďte pozdraveni!“ Usedl jsem ke kříži a začal si představovat Bažantov před osmdesáti nebo před sto lety. Náves, rybníčky, peřiny v oknech, šum lidských hlasů, děti, které jdou do školy. A přemýšlel jsem, jako už mnohokrát, o tom, co bylo, co se potom stalo a co to pro nás znamená.

Zážitků, jako je ten z Bažantova, může mít člověk v českém pohraničí stovky. Některé jsou jen malou připomínkou, jakousi dodatečnou informací, jiné vyvolají nostalgii, lítost, možná i bolest, někdy prostě jen obdivujete krásu a poctivost lidské práce, po níž tu zůstaly stopy. Dnes už většina nás Čechů ví, že krajina českého pohraničí v sobě skrývá vyprávění, které pro nás nemusí být vždy příjemné. Stopy minulosti, které tu jsou ukryté, člověku mohou otevřít oči, ale k plnému porozumění příběhu těch, kteří tu žili a kteří museli odejít, přece jen nestačí. Abychom napříště tuto část naší minulosti dokázali vnímat ještě pozorněji a abychom nezůstávali jen u povrchního povzdechnutí nad tím, že co se stalo se nedá odestát, potřebujeme vedle němého svědectví přírody i setkání s těmi, jejichž rodiny tu často žily dlouhá staletí. Takové setkání ale nemusí mít vždy fyzickou podobu. Ba naopak, setkání s některými lidmi, s některými příběhy, s některými úvahami a názory, jsou natolik obtížná, že je lepší, když na ně máme čas. Když se můžeme nad tou či onou větou rozčílit a po dvou dnech se k ní v klidu vrátit a ještě jednou o ní přemýšlet. Přemýšlet a ptát se: Jak bych to asi vnímal já na jeho či jejím místě? To platí zvláště pro ty, kteří ještě zažili zvěrstva nacistického režimu, stejně jako pro ty, kteří po desetiletí slýchali o sudetoněmeckých revanšistech a slavném znovunabytí slovanského pohraničí, ale i pro nás mladší, kteří pochopitelně máme o mnohém jen povrchní, mediálním světem zdeformované a zploštělé povědomí. Pro nás všechny snad mohla roli obdobného setkání s osobním příběhem a s ním spjatým jiným pohledem na společná témata sehrát právě knížka, kterou držíte v ruce.

Rudolf Schnittner, stejně jako mnozí další, nám Čechům vlastně dává jeden z nejcenějších darů. Čím jiným je upřímný a zároveň zasvěcený pohled na naši vlastní minulost ze strany někoho velice blízkého? To platí pro jednotlivce stejně jako pro národy. Tento cenný dar je pochopitelně mnohdy těžké přijmout, zvláště pokud je nekompromisní, a nevyhýbá se tak ani temnějším stránkám. Jenže ten, kdo jej nepřijme, bude nejen ochuzen, ale bude pro něj daleko těžší se napříště ke svým vlastním prohřeškům, k jednání, které je nejednoznačné a které třeba bylo k někomu nespravedlivé, kriticky navracet. Schopnost naslouchat právě takovému vyprávění je znakem vyspělého člověka, který se nebojí, a pro něhož je hledání pravdy o sobě a své minulosti cennější než vlastní neposkvrněný image. A stejně tak je znakem kulturní a kultivované společnosti. Ostatně, je docela dobré nezapomínat, že ne každý člověk a ne každá společnost má takového „partnera“, který je ochoten a schopen nám svůj zasvěcený a zároveň kritický pohled zprostředkovat.

Svědectví o často nelehkém sudetoněmeckém osudu, a tak z druhé strany i o naší vlastní minulosti, je mnoho, a přesto si myslím, že vydání Schnittnerovy atypické autobiografie má ohromný smysl. Je to dílo sice drobné a skromné, ale svým způsobem jedinečné – a to hned z několika důvodů. Které to jsou?

Mnohá vyprávění ať už vyhnaných či v Čechách zůstavších a všelijak ponižovaných Němců mívají – většinou nepřímo a nepřiznaně – charakter jakési obžaloby. Jiná jsou koncentrovanou sebelítostí nebo naopak zcela nekritickou ódou na život před vyhnáním. Jsou to do sebe uzavřené útvary, tak jako všechny mýty. Bohužel, ani obžaloba, ani sebelítost či idealizace vlastního příběhu nejsou tím, co by druhého, tedy v tomto případě nás, mohlo skutečně oslovit a zasáhnout. A to jsem se ještě nezmínil o literárních kvalitách některých zpovědí tohoto druhu, jež nezřídka kolísají kdesi mezi červenou knihovnou a vlasteneckou literaturou „Blut und Boden“. Rudolf Schnittner se vyhnul všem těmto úskalím.

První předností, kterou tento autor disponuje oproti většině jeho sudetoněmeckých současníků, je prostý fakt, že nebyl vyhnán. Tato skutečnost není výhodou proto, že by snad na rozdíl od vyhnaných neměl důvod k sebelítosti a zatrpklosti, vždyť ani jeho v zásadě antifašistická rodina neměla právě na růžích ustláno. Mnohem podstatnější je, že Schnittner žil i po válce, až do šedesátých let, mezi Čechy, naučil se česky, poznal komunistický útlak, a mohl tak porozumět některým problémům české společnosti, které se cizinci zdají nepochopitelné nebo je ani nedokáže vzít na vědomí. Schnittner je k nám Čechům kritický, někdy možná až krutý, ale v zásadě nám rozumí; a v tom se liší i od mnohých sudetských Němců své generace, kteří nevnímali, co se vlastně děje na druhé straně železné opony, a kteří prostě nedokážou pochopit, proč se český postoj vůči nim tak často pohybuje na škále netečnost – strach – podrážděnost.

Obrovskou předností je forma Schnittnerova vyprávění, která je navíc opodstatněna věrohodnou motivací a která jde ruku v ruce s obsahem. Rudolf Schnittner si o sobě nemyslí, že má patent na tu jedině pravdivou interpretaci dějin, nepřichází k nám s přednáškou na téma „Jak to ve skutečnosti bylo“. Neříká nám zkrátka, jak bychom měli dějinám rozumět. V tom se zásadně liší od české vlády, která si před časem u části našich historiků a právníků objednala knížku Rozumět dějinám, a to s cílem vytvořit závaznou interpretaci událostí , k nimž v českých zemích došlo v důsledku 2. světové války. Schnittnerův přístup není ideologický, je naopak svrchovaně lidský; poté, co svému českému kamarádovi z dětství nedokázal ve vzájemných rozhovorech vysvětlit, proč se na některé historické události - jako „sudeťák“ - dívá jinak a proč tento jeho jiný pohled má své oprávnění, se rozhodl, že se o totéž pokusí ještě jednou, tentokrát písemnou formou. Protože ale pochopil, že většina příčin, které kamarádovi Jendovi bránily v porozumění, jsou ve velké míře vlastní celé české společnosti, pojal své dopisy jako veřejné, otevřené, určené všem Čechům. Tato dvojakost či, chcete-li, literární figura, umožnila Schnittnerovi velice osobní tón, který přitom nepůsobí křečovitě nebo vtíravě. Dopisy nejsou agresivním výpadem, tak běžným v česko-sudetoněmeckém dialogu. Působí daleko více jako podaná ruka. Pokud si dva lidé v nějaké věci nejsou schopni porozumět, je vlastně vždy hodně cenné, když jeden z nich po čase sedne k papíru a sepíše dopis, v němž se snaží odpovědět na otázku proč k tomu či onomu došlo nebo dokonce hledat východisko. O to cennější je, že se Schnittner rozhodl psát nejen Jendovi, ale nám všem.

Pokud byla řeč o upřímném, byť kritickém pohledu na nás samotné ze strany toho druhého jako o vzácném daru, je k tomu třeba dodat ještě jedno: abychom jej byli schopni přijmout, musí v něm být přítomen prvek lásky. A ten u Schnittnera rozhodně nechybí; autor, jehož rodinné kořeny jsou pevně spjaty zejména se železnorudskem a rumburskem, s námi Čechy sdílí především lásku k zemi, která je jemu i nám domovem. O čem jiném vypovídají například tyto řádky, které se váží k atmosféře po výstupu na vyhlídku Svatobor nad Sušicí: „Na co jsi v tu chvíli myslel? Na to, jak krásná je Tvoje vlast? Úplně na totéž jsem současně myslel i já. Protože jinou vlast v srdci nemám. Ani velkolepé Alpy, ani zdejší Klettgau mi ji nemůže zcela nahradit. Mám upřímně rád tyto kraje, protože je to nyní můj domov. Ale nikdy mi niterně “nepatřily”, nebyly prostě součástí mého dosavadního života.“

Možná se dá trochu nadneseně říci, že Schnittnerovy dopisy jsou svědectvím o nenaplněné lásce. Je to láska člověka k jeho rodné zemi, které vnější okolnosti nepřály. Schnittner mohl zůstat, ale jeho domov se beztak proměnil – a už to nebyl úplně jeho domov. Láska ke zmizelému domovu byla však citem natolik silným, že se již nemohla nikdy a nikde opakovat. Nenaplněnost, která se dá asi nejvýstižněji charakterizovat jako bezdomoví, se stala Schnittnerovým osudem. Rudolf Schnittner dokáže bez sebelítosti, hořkosti a výčitek tento stav plasticky vykreslit, a právě v tom tkví veliká hodnota jeho dopisů. Jeho schopnost nechat nás nahlédnout do svého nitra je cenná zejména proto, že bezdomoví není jedinečným osudem „sudeťáka“ Rudolfa Schnittnera, ale stavem, do něhož osud vehnal nikoliv desítky či stovky, ale miliony Němců z českých zemí. Nejde tu jen o prostý fakt vyhnání, jde zároveň o skutečný zánik kulturního prostoru, z něhož tito lidé vzešli. Proto se týká nejen vyhnaných, ale i hrstky těch, kteří směli či museli zůstat. Někteří vyhnaní se snažili stát se v Německu docela normálními Němci a najít tak novou vlast tam, ti zůstavší se stejně jako Schnittner často chtěli stát Čechy. Většinou však zůstali „zkrátka sudeťáky“. Jejich identita je pevně svázána s minulostí, ale nemá skutečnou rozvíjející se, živoucí přítomnost.

V kontextu této specifické formy vyvlastnění domova vyznívají všechna v Čechách tak oblíbená slova o tom, že se sudetští Němci mají v Německu stejně jako „prasata v žitě“ a že si nemohou stěžovat, jako hloupé, pouze na materiální základnu omezené fráze. Schnittner si na svůj osud nestěžuje a je se svým současným životem na německo-švýcarské hranici vlastně docela spokojen. Přiznává, že se měl lépe než jeho čeští kamarádi a že může dělat mnoho věcí, které ho zajímají a baví. Ztráta, o níž byla řeč, se však nedá zcela vytěsnit. Je to ztráta, kterou my Češi asi těžko můžeme zcela vnitřně pochopit, vyprávění jako je to Schnittnerovo nám ji však mohou alespoň částečně přiblížit.

V posledních patnácti letech se možná mnohým zdá, že se česko-sudetoněmecký dialog stal téměř módní záležitostí, že už jsme si všechno řekli a že titíž lidé již jen stále znovu a znovu opakují tytéž názory. Na tom samozřejmě je něco pravdy, ale skutečnost je přece jen dost odlišná. Českou diskuzi o odsunu Němců, případně české objevování genia loci sudetské krajiny, není možné zaměňovat s česko-sudetoněmeckým dialogem. Odsun Němců je z morálního a společenského hlediska v první řadě českým problémem; proto je dobré, že se především po roce 1989 mezi intelektuály rozproudila česko-česká diskuze o tomto tématu. Ještě důležitější je, že se část české veřejnosti cítí oslovena německou historií našeho pohraničí a že ji konečně začíná chápat jako pozitivní výzvu. Ve zmíněné diskuzi i v obnovování paměti krajiny se jistě angažovali jednotliví sudetští Němci, zejména ti umírněnější, otevření vůči obtížnému hledání porozumění s českou veřejností. Jejich vliv však vnímali jen lidé do celého procesu zasvěcení. Na politické úrovni pak probíhala v daleko větší míře diskuze česko-německá, nikoli česko-sudetoněmecká. Česko-německá deklarace, Česko-německé diskuzní fórum, Česko-německá komise historiků – to vše jsou plody spolupráce se SRN, které se sice snaží řešit otázky spojené s „nuceným vysídlením“ po druhé světové válce, které ale mají dost daleko k dialogu se sudetskými Němci.

To, co o sobě tedy většina Čechů a současných sudetských Němců slýchá, jsou nejčastěji jednotlivé výroky, jež se cyklicky opakují a jež nemají daleko k nadávkám. Na obou stranách se v rámci politické sféry vedou dva monology, které se vzájemně doplňují; každý z nich slouží jako potrava pro ten druhý. Jeden monolog bez druhého nemůže existovat, ale přesto se nejedná o dialog. Hodně se mluví a „reaguje“, ale málo se poslouchá. To má vedle čistě mediálních a politických příčin i hlubší důvody.

Zásadní příčinou malé schopnosti vést i na této politické úrovni skutečný dialog o vyhnání Němců z naší země a o odpovědnosti obou stran za události třicátých a čtyřicátých let je cosi jako skleníkový efekt. Obě společnosti, česká i sudetoněmecká, se po roce 1945 stáhly do vlastní ulity, do níž se určité otázky prostě nevpouštěly. Tato ulita měla u každé z nich docela jiné příčiny i charakter, na obou stranách však zamezila skutečně kritické demokratické diskuzi. Snaha o dialog tak přinejmenším na vyšší, zákonitě politické, úrovni připomíná otevírání starých hlubokých ran.

Česká politika posledních patnácti let tak je – do velké míry – jednou velkou negací Havlovy omluvy vyhnaným Němcům z roku 1989. Propast mezi politikou a hledáním pravdivých odpovědí, tak výrazná v letech normalizace, se znovu rozevřela. Politika k problému odsunu přistupuje v zásadě trojím způsobem – první, vzácný, reprezentovaný jen několika málo osobnostmi, by se dal charakterizovat jako „opatrná snaha o kritický přístup“. Již od počátku ale převažoval přístup pragmatický, postupně spíše pragmaticko-populistický, mnohde se prolínající s třetím možným, otevřeně nacionálním postojem. Politici vycházejí převážně z vědomí obecného strachu ze sudetských Němců, jejich požadavků a jejich případného návratu. Jak moc je tento strach reálný, je jiná otázka. Pragmatickou reakcí pak je raději téma neotevírat, nikoho nedráždit a zamezit všem pokusům, které by mohly mít opačný účinek. To ovšem v praxi znamená zamezit také všem pokusům o intenzivnější kontakt se sudetskými Němci, a všem snahám o jakoukoliv nápravu jíž by mohlo být například léta diskutované symbolické odškodnění. Zejména od premiérského období Miloše Zemana na čas zcela prosadil ještě o něco nebezpečnější, pragmaticko-populistický přístup. Někteří politici se domnívali, že budou moci využít panujících obav; rozhodně jim neodporovali a pasovali sebe samé do pozice těch, kdo občany před vnějším nebezpečím ochrání. Šlo o starou metodu, kterou bohužel nepohřbil ani pád komunistického režimu. Byli jsme bohužel svědky toho, jak se i mnozí nepopulističtí politici – z opatrnosti – tomuto přístupu přizpůsobují. Výsledkem pak byla jednotná, populisticko-opatrnicko-nacionální fronta, které „vděčíme“ například za jednomyslně schválený zákon o věčné platnosti dekretů prezidenta republiky z roku 2003. Nejde teď vůbec o to, zda ony dekrety jsou či nejsou platné a v jakém smyslu, to je otázka sice často diskutovaná, mimo právnické prostředí však pro celou debatu v zásadě irelevantní. Jde spíše o to, že poslanecká sněmovna měla potřebu nahrazovat v tomto jednom případě soudy a potvrzovat platnost velmi problematických, šedesát let starých zákonů a nařízení; jen proto, aby ukázala, že politici brání naše národní zájmy. V několika volebních kampaních se ale následně ukázalo, že tato karta na českou společnost již příliš nepůsobí – což je špatná zpráva pro populistické politiky a dobrá pro nás ostatní. Česká společnost se v tomto ohledu kultivuje rychleji než její sudetoněmecký protějšek, jemuž chybí skutečná generační obměna.

Tyto dílčí, ale zároveň velice důležité změny nemění nic na faktu, že vypořádávání se se složitým dědictvím probíhá odděleně, téměř bez dialogu s druhou stranou. Je otázka, zda nějaký dialog dvou v podstatě anonymních partnerů, jakými jsou obě relativně veliká společenství, které od sebe historické skušenosti tak radikálně oddělily, může věbec existovat. Navíc od událostí, o nichž bychom měli nejspíše mluvit, uplynulo již šedesát let.

Jediné, co za takových okolností může prolomit bariéry, co nás může oslovit, přimět k naslouchání a snaze o porozumění, je konkrétní člověk a jeho příběh. Je nesmírně těžké, by téměř nemožné, porozumět utrpení jiného národa či společnosti. Tragédii rozkladu jedné selské usedlosti nebo vyprávění vesnické ženy, které na Bukové hoře u Teplic nad Metují v létě roku 1945 zastřelili jednoročního synovce, však může s pohnutím vnímat každý, kdo v sobě má alespoň špetku citu. Zaposloucháme-li se do takových svědectví, snad ze sebe dokážeme sejmout břemeno neustálého obranářského reagování, které tak tíží velkou část české polistopadové politiky.

Schnittnerova práce rozhodně vybízí ke skutečnému dialogu, ba svoji formou i obsahem je jeho ztělesněním. Mnohé autorovy úvahy nám čtenářům jistě připadaly jednostranné, a to plným právem, ale právě to může být dobrý podnět, abychom sami sebe nachytali tam, kde jsme jednostranní a nekritičtí my sami. Rudolfa Schnittnera jsem osobně poznal, a tak vím, jak moc mu záleží na tom, aby se lidé poslouchali, aby věci nazývali pravými jmény a aby neuhýbali před problémy. Bude tak mít určitě radost z každého, kdo knihu přečetl se zájmem a s otevřenou myslí. Z každého, kdo se ještě dokáže oprostit od frází, a to jak těch komunistických, tak i těch současných o tlusté čáře či minulosti jako pohledu do zpětného zrcátka. Minulost je součástí naší přítomnosti, žije a proměňuje se spolu s tím, jak se proměňujeme my. Naším údělem je k ní znovu a znovu nově přistupovat, znovu a znovu ji integrovat do proměňujícího se obrazu nás samých a světa kolem nás. Každým zpřesněním, odhalením nových souvislostí a možností vnímání, nuancí, které se skrývaly pod povrchem, se náš pohled na minulost stává bohatším. A tak bohatneme i my sami. Pevně věřím, že setkání s Rudolfem Schnittnerem a jeho vyprávěním k takovému obohacení vašeho světa přispělo.

Matěj Spurný