Spurensuche 2008 po Novohradských horách a Vitorazsku zdárně skončila

Na \\\"spurensuche\\\" se letos vydal rekordní počet účastníků. Putovat se skupinou třiadvaceti nebo čtyřiadvaceti cyklistů už není jen tak, ale konec konců nás velký zájem dost potěšil. Zvlášť když k opakovaným účastníkům přibyla celá řada nových tváří, čímž vznikla vemli pestrá směs lídí počínaje Oskanou z Ukrajiny, která studuje ve Švýcarsku, a konče Waltrem, 76-ti letým bývalým policistou z Linze. Skupina byla ale skvělá. Také díky ní jsme zvládli náročný program i bolestnou zkušenost s Mariiním pádem z kola. V neposlední řadě jsme se bez mrknutí oka vyrovnali i s úžasným množstvím technických problémů, bylo jich několikanásobně více, než kolik jsme měli za předchozí tři ročníky dohromady.

Bydleli jsme v Hojné Vodě, vysoko v sedle pod Kraví horou, odkud je nádherný výhled do kraje pod Novohradskými horami. Odtud jsme pak každý den sjížděli do různých stran.

První den jsme byli v Nových Hradech. Zajímali nás zejména Buqoyové, kteří toto území spravovali po Bílé hoře. Sice k danému území přišli de facto loupeží, ale během staletí se snažili kraj rozvinout a zvelebit, což je i v krajině patrné dodnes - park v Terčině údolí, obce založené kvůli lesnímu hospodářství či sklářství, založili také nejstarší prales u nás Žofín, estetickým vrcholem je pak samozřejmě kostel Nanebevzetí Panny Marie v Dobré Vodě. Jak dlouho trvá, než se smyje pachuť loupeže? Soudě podle pomníků, jako třeba v Malontech, zřejmě nikdy - stojí na něm \\\"1945 - Bílá hora odčiněna\\\" doplněný reliéfem Dr. Edvarda Beneše. Snad to tak není. Nutně by to totiž znamenalo, že ani my Češi nemáme šanci dát Sudety do pořádku a odpracovat tak jistou formu loupeže, ke které v Sudetech po roce 1945 došlo.

Na další den nás svou přednáškou připravil prof. Ján Mlynárik. Strávili jsme s ním celý večer nad tématem vyhnánění obyvatelstva z Vitorazska po roce 1945. Další den jsme se pak vydali přímo do Českých Velenic a přilehlých obcí. Vitorazsko je území, které připadlo Československu po mírové konferenci ve Versailles. Bylo to území historicky vždy náležící k Rakousku, ovšem Československo mělo enormní zájem na velenickém železničním uzlu. K tomu jsme dostali ještě třináct dalších vesnic s obyvatelstvem, které bylo jazykově smíšené a do velké míry mluvilo česky, ale nikdy k českým zemím nepatřilo. Nový stát na ně hleděl podezřívavě a oni neduvěřovali novému státu. Napětí pak vyústilo v přihlášení k říšskému občanství, které pro ně bylo návratem k pořádkům před rokem 1918, a následné vyhnání po válce, byť česky hovořících obyvatel, do Rakouska. Posléze se sice směli z rakouských lesů vrátit, ale československý stát je ve svých domovech nenechal a v roce 1953 je rozptýlil do vnitrozemí.

Velkým tématem pro nás bylo Rakousko, země, na níž jsme narazili téměř při každé cestě. Obdivovali jsme krajinu, která si zachovala neuvěřitelně hustou síť mezí a je tovřena stovkami malých políček. Trochu jsme se bavili hrdopyšností malých městeček, ale uznale jsme museli smeknout před prací, kterou si v tomto málem nejchudším rakouském kraji dávají, aby region žil a prosperoval. S jednatelem Waldviertelakademie Niklasem Perzi jsme pak ve Weitře dlouho analyzovali příčiny napětí mezi Čechy a Rakušany.

Posledním velkým tématem byly zaniklé obce samotných Novohradských hor. Zaměřili jsme se na dvě - Pohoří na Šumavě/Buchers a Cetviny/Zettwing. V Pohoří jsme vyslechli povídání Lucie Černohousové o místní německé literatuře, zejména pak o Antonovi Sikovi, který byl na Pohoří lékařem. Kouzelnou náhorní planinu s obcí, do které se podivuhodně vrací život, byť jen v podobě penzionů, jsme opouštěli po alejích připomínajících, že Pohoří bylo dříve centrem okolních obcí, nikoli vzdálenou samotou na kraji světa. Cetviny byly letošním vrcholem. Díky panu farářovi z Kaplice Pavlu Šimákovi jsme se mohli podívat do opraveného kostela. Kostelík stojí v obci osaměle, ale je moc dobře, že stojí. Má velké starobylé kouzlo původně gotického kostelíka, který nebyl zásadně přestavován. Kostelík je prostý, bez velkých výzdob, uhrančivě působí mocnými zdmi, gotickou klenbou a mírným přišeřím.

Na nejjižnější výspě české země se nám líbilo. Po Českém lese, Krušných horách a Českém Slezsku jsme projeli další kraj plný vzrušujících odkazů na mnohovrstevnatou a bohatou hisotrii.

OM

Fotogalerii z letošní Spurensuche najdete na skvělých stránkách celé akce, které vytovřil Honza Kout, jeden z účstníků: http://novohradsko.jankout.eu