Sudetské osudy - kniha rozhovorů a životních příběhů

Sudetské osudyObčanské sdružení Antikomplex se v posledních letech zabývalo především poválečnými proměnami krajiny českého pohraničí a mohlo by se zdát, že jsme zapomněli na ty, kteří tuto krajinu po roce 1945 obývají. Na lidi, kteří se tu narodili i na ty, kteří sem přišli. Knížku, která by od pondělí 11. prosince měla být na pultech knihkupectví, proto věnujeme právě jim. Pokud knihu neseženete, kontaktujte nás přes e-mail spurny@antikomplex.cz. Abyste věděli, co vás v knize čeká, máte příležitost si po otevření tohoto článku přečíst úvod ke knize!         Sudetské osudyWehrmacht v BroumověEvropa žila po dlouhá desetiletí v zajetí podivné myšlenky. Naši předkové se domnívali, že se nám nejlépe žije, když jsou naši sousedé stejní jako my. Když mají stejnou barvu pleti, hovoří stejným jazykem, mají stejný účes, podobně se oblékají. Časem k těmto vnějším znakům přibylo i to, že by měli o stejných věcech stejně smýšlet, případně, že by jeden neměl být bohatší než druhý. Tak se v různých podobách znovu a znovu oživovala a – většinou násilně – aplikovala myšlenka homogenní společnosti. Nejčastěji se skrývala pod pojmem národního státu či životního prostoru toho či onoho národa, jindy nabývala drastičtějších kontur; od beztřídní společnosti až po představu světa plného modrookých blonďatých hrdinů.

* *

Domněnka, že lidé mohou být šťastní až tehdy, když se do společného prostoru koncentrují všichni příslušníci toho či onoho národa a když se ze stejného prostoru vytěsní všichni příslušníci národů ostatních, nezemřela s Adolfem Hitlerem. Naopak Hitler inspiroval mnohé, včetně nás Čechů. Vedle pragmatické snahy vyřešit nastalou situaci a touhy po pomstě, stála právě tato myšlenka za takzvaným odsunem Němců z českých zemí. Ostatně, tehdy v letech 1945-1947 nezůstalo u odsunu; desetitisíce Čechů a Slováků, jejichž rodiny se před desetiletími i staletími vystěhovali do východních krajů, a tisíce dalších Slovanů, byly nyní verbovány, aby se opět slavně sjednotily se svými bratry a sestrami. Po rozbitých železničních tratích poválečné Evropy do Československa proudili Volyňští Češi, Češi, Slováci či Rusíni z Rumunska, Češi, Maďaři či Rusíni z Podkarpatské Rusi. Mnozí z nich doufali, že se vrátí do starých domovů svých předků. Později většina z nich skončila v panelákových bytech českého pohraničí, které bylo před jejich příchodem poměrně důkladně vyprázdněno.

Po dlouhá léta jsme měli pocit, že jsme dosáhli vysněného cíle a statistiky nás v tomto pocitu utvrzovaly. Česká společnost je jednou z nejhomogennějších v Evropě. Židů nás zbavili Němci, my jsme dokázali vyhnat Němce a nakonec se ještě rozloučit se Slováky. Dříve německé pohraničí obsadili noví čeští budovatelé a zapustili zde své slovanské kořeny.

Ukázalo se však, že kořeny se těžko vyvrací. Že lidské osudy, a tak i lidské vzpomínky, jsou zvlášť ve střední Evropě navýsost jedinečné. A že pocit domova nelze vyprodukovat jako výrobky z betonu a železa, a to ani na základě sebepřísnějšího nařízení. V praxi tak bylo povědomí o homogenitě v českém pohraničí dosaženo pouze v důsledku přímého i nepřímého tlaku na všechny, kteří by snad chtěli mít jinou než českou identitu. V Sudetech se pod povrchem české „rekolonizace“ a ve stínu velkolepého českého vítězství nad Germány sešly tisíce lidí s těmi nejrozmanitějšími a často velice internacionálními osudy. Přišli sem z různých důvodů a s různými očekáváními. Na počátku mnozí z nich nemluvili česky a zdejšímu kulturnímu okruhu byli mnohdy vzdálenější než právě vyhnaní Němci. Sešli se tu s nemnohými českými starousedlíky, s masou zlatokopů i čerstvých přistěhovalců z českého vnitrozemí, a také s torzem někdejší německé společnosti, která tato území obývala po staletí. Daleko spíše než homogenní společnost tak vznikl jakýsi velmi různorodý a často spíše nesourodý organismus. Jen se o tom nesmělo příliš mluvit.

O tom všem by měla být knížka, kterou právě držíte v ruce. Osudy, které měly zůstat skryty, které nás neměly rušit, znovu ožívají. Ožívají, protože lidé, kteří je prožili, se už nemusí bát vyprávět. Byl nejvyšší čas, od mnohých dějů, o nichž tu je řeč, uplynulo již víc než 60 let.

Reemigrační průkazLidské příběhy se dají jen těžko třídit do přihrádek a šanonů. Přesto jsme k tomu znovu a znovu nuceni, v případě této knížky snahou o jakousi základní přehlednost. Proto jsme rozhovory, jejichž zkrácený záznam si budete moci přečíst, rozdělili do tří skupin. V té první se setkáte s lidmi, kteří se narodili ještě ve starých, předválečných Sudetech. Jsou mezi nimi Němci, Češi i lidé ze všelijak promíchaných rodin. Druhou skupinu tvoří lidé, kteří do Sudet po válce přišli z východních zemí – ne proto, že bychom je chtěli nějak vyčleňovat z naší společnosti, ale prostě proto, že jejich příběhy a zejména jejich pohled na Sudety, do nichž přišli, se zásadně liší od příběhů a pohledů, s nimiž se běžně setkáváme. Třetí skupinu pak tvoří Češi, kteří do Sudet po válce buď přišli z českého vnitrozemí nebo se tady již narodili. Na následujících stránkách se tak nesetkáte jen s vyprávěním z dávných dob, nedozvíte se jen, jak se některým z dnešních obyvatel Sudet žilo před válkou na Ukrajině či v Rumunsku nebo co to v Československu třicátých a čtyřicátých letech 20. století znamenalo pocházet z německo-židovské rodiny či být Čechem v převážně německých Sudetech. V několika posledních rozhovorech promluví rovněž lidé z generace, která aktivně ovlivňuje Sudety v nejžhavější současnosti.

Zároveň se ovšem s mnohými typy osudů reprezentujícími důležité skupiny obyvatel v této knize nesetkáte. Obyvatelstvo našich pohraničních krajů je tak pestré, že jsme v knížce tohoto rozsahu nemohli nechat promluvit zástupce všech důležitých společenství. Vyprávění o starých Sudetech, válce a vyhnání je zásadním klíčem pro pochopení všeho, co se dělo poté, příběhy lidí z východu dokumentují méně známé a přesto příznačné kapitoly poválečné doby a čeští dosídlenci i Češi v pohraničí narození konec konců tvoří většinu současných obyvatel Sudet. Jistě neméně zajímavá budou ovšem vyprávění těch, kteří do Sudet přišli později – Romů ze Slovenska, českých chalupářů, podnikatelů, kteří sem přibyli po roce 1989 či například Vietnamců. Rádi je necháme promluvit v nějakém pokračování, bude-li nám dopřáno je vytvořit.

A ještě jedno upozornění předtím, než se vydáte po stopách těch, s nimiž jsme hovořili: nemáte v ruce žádnou typologii obyvatelstva poválečných Sudet. Máte v ruce především knížku, která vám formou rozhovorů přiblíží sedmnáct pozoruhodných životů, které se Sudet po roce 1945 tak či onak dotýkají. O nic více, ale také o nic méně.

Matěj Spurný