Příběh Novohradských hor
Krajina v okolí Cetvin na začátku 20. stoletíNovohradské hory se rozkládají okolo průsečíku hranic Čech, Horního Rakouska a Dolního Rakouska. Až do raného středověku byly pokryty neprostupnými lesy. Kolonizace tohoto území probíhala velice pomalu. Byla zahájena v 10. století z rakouské strany. Na české straně začíná skutečná kolonizace až ve 13. století, kdy se rakouské dědictví stává součástí české koruny a vyvstává potřeba lepšího spojení s jihem. Kolonizaci organizují páni z Michalovic, držitelé značné části území Novohradských hor na české straně. Nové osady na svém panství zakládají s pomocí kolonizátorů z Rakouska. Patřily mezi ně například Cetviny. V kolonizační aktivitě pokračují i Rožmberkové. Zakládají nové osady (např. Dolní Dvořiště), osadám propůjčují různá privilegia, některým dokonce i statut městysu nebo města. Po vymření Rožmberků získává zdejší území protestantský rod Švamberků, ale vlastní jej jen velmi krátce. Po bitvě na Bílé hoře je jejich majetek zkonfiskován a novým pánem Novohradských hor se stává katolický císařský generál Karel Bonaventura Buquoy, jehož rod pak spravuje toto území až do roku 1918. Během třísetletého období buquoyského panství se podoba Novohradských hor výrazně změnila. Na počátku tohoto období se Buquoyové zaměřili na rekatolizaci celého panství a poté se jejich úsilí soustředilo na budování sklářského a dřevařského průmyslu. Sklářský průmysl se rozvíjel od 2. poloviny 17. století, ale jeho největší rozmach zaznamenalo století osmnácté. V té době byly dosud odlehlé oblasti Novohradských hor zpřístupňovány a osidlovány takovým tempem, že lze hovořit o druhé kolonizační vlně. Některé nově založené osady zanikaly bezprostředně poté, co bylo vytěženo dřevo v okolí hutě, v jiných se sklářské výrobě dařilo až do poloviny 19. století, kdy přestala být konkurenceschopná vůči produkci z jiných regionů. V období sklářské konjunktury vzniklo například Pohoří na Šumavě. Zatímco sklářský průmysl postupně zanikal, dřevařský průmysl fungoval dále. Základem jeho fungování byl vedle lesních zdrojů projekt tzv. buquoyské vodní cesty realizovaný již v letech 1778-83. Jednalo se o úpravu místních toků a vybudování systému rybníků a klausur tak, aby byla umožněna plavba dřeva. Části této vodní cesty jsou rozpoznatelné dodnes. A tentýž pohled dnes20. století přineslo zlomové události, které zcela zásadně změnily situaci v Novohradských horách. Na počátku století muselo mnoho místních mužů narukovat do první světové války. Jména padlých připomínají pomníčky, které se v některých vsích zachovaly. Po skončení války, v roce 1918, se území Novohradských hor stalo hraničním regionem dvou nově založených států - Československé republiky a Rakouska. Do pohraničních vsí s téměř výhradně německy mluvícím obyvatelstvem přicházejí čeští státní zaměstnanci, na hranici jsou umístěny celní úřady a stanoviště finanční stráže. V roce 1938, po podpisu mnichovské dohody, se Novohradské hory stávají součástí Velkoněmecké říše a jsou přičleněny k říšské župě Oberdonau. Hranice se posouvá do českého vnitrozemí a čeští obyvatelé musí odejít. Na nové říšské občany se vztahuje branná povinnost a muži musí narukovat. Koncem války začíná série zřejmě nejvýraznějších změn. Při odsunu německého obyvatelstva odchází rodiny, jejichž předkové zde žili a pracovali několik století. Kraj se téměř úplně vylidňuje. Nově příchozí obyvatelé k regionu jen těžko hledají vztah. Je to zřejmé i z měnícího se vzhledu krajiny. Kvalita obdělávaných ploch se zhoršuje, někdy se přistupuje k jejich opětovnému zalesňování. K nejmarkantnějším změnám ale dochází uvnitř zakázaného hraničního pásma, které postupně odřízne značnou část Novohradských hor od okolního světa. Celkem asi 30 osad, vsí i městeček je ponecháno svému osudu, v mnoha případech jsou budovy přímo odstřeleny a buldozery srovnány se zemí. Teprve po zpřístupnění hraničního pásma je znovu možné se volně pohybovat místy, kam téměř čtyřicet let měla přístup pouze pohraniční stráž. Jde o pás krajiny, který je prakticky neobydlený. Pokrývají jej lesy, zarůstající louky a rybníky. Některá zničená místa lze ještě snadno nalézt. V takovém případě je možné si domýšlet vzhled celé obce a odhadovat, jak dlouho ještě vydrží domy, které tam stojí. U mnoha zaniklých obcí už to možné není. Dá totiž velkou práci nalézt jejich zbytky – někde to je kus zdiva na louce, někde ovocné stromy uprostřed lesa. Jaké jsou tedy další perspektivy české části Novohradských hor? Napovědět by mohly dva pohledy: současný stav na rakouské straně Novohradských hor a vývoj v posledních letech na české straně. Rakouská příhraniční oblast stojí na třech pilířích: zemědělství a lesnictví, turistika a drobné řemeslo. Příliš překvapivé to není: kromě turistiky jde o tradiční zdroje obživy v té části regionu, ve které vývoj nebyl násilně přerušen. Jak se ale bude měnit česká strana Novohradských hor, kde k násilnému přerušení vývoje došlo? Celkově se zdá, že pomalu míří k modelu na rakouské straně, takže by mohlo docházet k sbližování regionů na obou stranách hranice. Tento proces zřejmě bude velmi pomalý. Zatím nejvýrazněji je na české straně patrný nárůst zájmu o pěší turistiku a cykloturistiku. V reakci na to již vzniklo několik cyklistických stezek a penzionů. Stav zemědělství působí ale stále dojmem, že není pod kontrolou a řemeslná výroba začíná prakticky z ničeho. A zatím nic nenasvědčuje tomu, že by mohlo dojít k znovuosídlení zaniklých obcí. Příchod nových obyvatel do pohraničního regionu je obecně obtížně představitelný, když trendy v jiných pohraničních regionech jsou přesně opačné. Tím spíše lze těžko očekávat, že vývoj bude jiný v případě Novohradských hor. Jde totiž o region, kde klimatické podmínky jsou téměř stejně nepříznivé jako v jiných pohraničních regionech a stav infrastruktury ještě horší. Atraktivitu regionu pro potenciální nové obyvatele zřejmě nezvyšuje ani blízkost rakouských pohraničních regionů, které jsou převážně zemědělské a poměrně řídce osídlené. Pokud má být další rozvoj regionu úspěšný, bude zřejmě zapotřebí, aby se na české straně uváženě rozvíjela pravidla pro posílení tří pilířů, na nichž funguje rakouská strana hranice – zemědělství a lesnictví, turistika a řemesla. Jelikož nejslibnější signály pro region zatím přicházejí od ekologické turistiky, bylo by prospěšné posílit rámec pro její rozvoj. Velkým impulsem by mohlo být vyhlášení chráněné krajinné oblasti Novohradské hory, které se bez viditelného výsledku připravuje již od roku 1983. Region, ve kterém se nachází nejstarší pralesní rezervace v Čechách – Žofínský prales, by si to jistě zasloužil. Dalším impulsem by mohlo být propojení regionu na obou stranách hranice sítí cyklistických stezek. S jejich budováním se již začalo. Vedle ekonomického rozvoje bude potřebné zlepšit i stav naší historické paměti o tomto regionu. Občanské sdružení Cetviny-Zettwing, které připravilo podklady k tomuto výstavnímu bloku, je jednou z mnoha iniciativ, které toto směřování podporují. Věřme, že se nám společně podaří využít příležitostí, které jsou dnes před námi, a učinit z Novohradských hor region budoucnosti. Výstavní panel obsahuje místa, která se nacházejí v západní části Novohradských hor, některá z nich dokonce v jejich podhůří. Většinou se jedná o obce, které stojí dodnes – např. Horní a Dolní Dvořiště, Malonty, Benešov nad Černou. V případě těchto obcí lze sledovat dílčí proměny, které v nich nastaly. Zařazeny byly ale také dvě obce, které byly zničeny a dnes jsou neobydlené: Pohoří na Šumavě a Cetviny. V případě těchto míst je kontrast mezi minulostí a současností skutečně drastický a poskytuje dobrý námět k reflexi nad událostmi, které k tomuto stavu vedly.
