Tomáš Feřtek - Fotografie jsou bolestnou pamětí míst

            Pamatuji se docela přesně na ten moment, kdy mi v jediném okamžiku došla tragédie Sudet. Je to asi pět let, stál jsem u okna v jednotřídce na malé vesnici v krajině meziTachovem a Domažlicemi. Za mnou se mladý učitel, který tu soukromou školu s mnoha ideály založil, snažil v dětech probudit to lepší a já se díval ven. Na opuštěný kostel s popraskanými zdmi, na nevlídnou náves, kde se jak stařecké zuby střídaly domy zanedbané a polorozpadlé. Opuštěnost a lidská beznaděj vanula z té zimní krajiny tak intenzivně, že mě zamrazilo. Samozřejmě, že jsem tuhle scenerii neviděl poprvé. Minimálně dvacet let jsem jezdil nejdřív jako čerpač vody a pak jako novinář po periferiích České republiky a ty pozavírané kostely a opuštěná stavení jsem začal brát skoro jako samozřejmost. Opakovaly se příliš často, než abych opravdu přemýšlel, co vlastně znamenají. A pak, v jediné chvíli, při pohledu na náves v Mělnici, kde to vypadalo, že válka skončila včera, mi došlo, jak nesmyslné je to letité dohadování, jestli se odsunu má říkat vyhnání, jestli se smí Sudety psát s velkým S, jestli odchod českých Němců byl spravedlivý trest, preventivní opatření, nebo bezpráví. Z hlediska historické vědy a politiky to samozřejmě jedno není, ale z perspektivy každodenního života je ta odpověď jasná. Protože když si položím otázku, kdo na odsun nejvíc doplatil, kdo byl nejvíc potrestán a za co, mám čím dál víc pocit, že Němci to nebyli. Ano, přišli o majetek, ale české pohraničí je nad jiné jasný důkaz, že bohatství nepramení z majetku, ale z lidské tvořivosti. Když po válce odešly ze Sudet tři miliony Němců, jejich majetek tam zůstal. Jsme snad my, kteří jsme obsadili jejich prázdné domy, o to bohatší? Jediný pohled na mělnickou náves vás přesvědčí, že konfiskací se zbohatnout nedá. Mimochodem, s tou venkovskou školou to dopadlo špatně. Zakládat na českém (a často i moravském) venkově cokoli, snažit se obnovit život v jeho spolkové bohatosti a barevnosti je velmi složité. Naprosto zásadně se nedostává lidí. A mezi těmi, kteří tu žijí, vládnou lidsky velmi drsné poměry. Závist, strach z jakékoli změny, do kostí zažraná nedůvěra. Dřív jsem to pokládal za jakýsi přirozený rys venkova, formu sedláckého konzervatismu, ale není to tak. Stačí se podívat kamkoli za hranice, abyste pochopili, že skutečný konzervatismus – lpění na tradicích – vypadá jinak. Tohle není důsledek lpění na starých strukturách, to je naprostý rozpad struktur. Země bez vlastníka prostě nasává jak pumpa lidi nezakotvené, lidi, kteří jsou spíš zvyklí přežívat než budovat. A ti přicházeli v desetiletích po válce do vyprázdněné krajiny, ve které nebylo nic, o co by se mohli opřít, co by jim, často bloudícím, pomohlo zorientovat se v životě. Zbyla tu jen duchovní prázdnota a řada prázdných domů. Tak se přizpůsobili té prázdnotě. Je vůbec obtížné plně pochopit, jak obrovský zásah do našeho života znamenalo poválečné vyhnání Němců. Na první pohled se to zdá zřejmé a přehledné. Čechy, na rozdíl od Moravy, kde je to přece jen složitější, jsou absolutně centralizované. Praha působí jako zářivé slunce, jasné a plné života. S kilometry od ní jako by ubývalo světel, lidí i bohatství, až stojíme na hranicích, na kamenitých návsích bývalých vesnic. Žádný život, žádní lidé, žádné bohatství.Tohle schéma se nám tak dostalo pod kůži, že ho vlastně považujeme za přirozené. Kdo by chtěl poslouchat, že před sedmdesáti sto lety to tak rozhodně nebylo, že měšťanská kultura drobného podnikání, kafehausů a vyhlídek na kopcích vycházela právě odtud, že tohle byla ta kultivovanější část země. Důsledky odsunu ale nepostihly jen pohraničí, jen území tradičně osídlená Němci. Poválečné doosidlování velmi podobným způsobem podlomilo i vitalitu mnoha oblastí ve vnitrozemí. Ti, kteří odešli obsadit prázdné domy, scházeli ve svém původním domově. Celý evropský venkov prošel ve druhé polovině dvacátého století depresí, když mladí začali masově odcházet do měst. V České republice byly tyto tendence ještě dramaticky znásobeny brutální socialistickou industrializací a odsunem. Jestliže dnes v Evropě nabírají dech snahy o znovuoživení venkova, v Česku, když se pokoušíme o totéž, často jen optimisticky třeseme tuhou mrtvolou. Jen jeden z dalších nezamýšlených důsledků způsobu, jakým jsme před desetiletími vyřešili domácí „národnostní“ problém. Měl jsem pocit, že všechno tohle vím, že na rozdíl od mnoha ostatních docela přesně vnímám, jak zásadním zlomem bylo pro nás poválečné vyhnání, jak tvrdě jsme se za něj sami potrestali. Ale když jsem poprvé viděl dvojice fotografií z této výstavy, pochopil jsem, jak velký to byl omyl. Je zásadní rozdíl mezi tím, něco VĚDĚT a něco VIDĚT. Chodil jsem od fotografie k fotografii, většinu těch míst jsem znal, a byl znova a znova šokován jejich původní podobou. Tady u toho torza pomníku jsem před lety stál s kamarádkou, docela romantická chvilka. Až při pohledu na historický záběr jsem si uvědomil, že jsme stáli uprostřed návsi, vedle stavení a lípy, kde si hrály děti. Vedlejší dvojice fotografií. Pusté krušnohorské pláně se sem tam roztroušenýmidomky.Samoty po kopcích, myslel jsem si dodnes. Ne, to bylo horské městečko, jen ty ostatní domy někdo vygumoval dynamitem. Často jsem v poslední době slyšel, že se máme dívat dopředu, že nemá smysl se pořád dokola trýznit starými vinami. Vlastními i cizími. A je tenhle soubor fotografií něco jiného než trýznivé připomenutí historických omylů? Jeden z organizátorů výstavy, Petr Mikšíček, říká, že když člověk jednou vidí původní podobu nějakého místa, už nikdy není schopen brát jeho dnešní, často degenerovanou podobu jako samozřejmost. Máme to zapotřebí? Asi očekáváte, že řeknu, že máme. Co jiného bych mohl na tomhle místě napsat. Ale mám i jeden podstatný důvod. Ta zjitřená, věčně přítomná a bolestivá paměť místa je jeden z mála účinných způsobů, jak se bránit proti tomu, abychom se všichni přizpůsobili oné prázdnotě. A už bylo řečeno, že neštěstím bývalých Sudet není prázdnota domů, ale prázdnota lidská.