Petr Pithart: CO V SUDETECH ZMIZELO A CO V NICH ZŮSTALO

Že Sudety zmizely, to si uvědomujeme stále intenzivněji a hlouběji, a to mimo jiné díky takovým iniciativám, jako je projekt Zmizelé Sudety, jehož základem je srovnávání starých, většinou předválečných, a současných fotografií ze Sudet. Snímky stejně jako informativní a úvahové texty jsou cenným podnětem k zamyšlení, přesto však nemohou nahradit autentický zážitek. Teprve chůzí po cestách, které náhle nesmyslně končí, podél zídek z vysbíraného kamení, které neoddělují louky a pole, ale lány plevele a náletů, po stráních na kost černých pahýlů jabloní a hrušní, teprve chůzí kolem zbytků lidských sídel, které identifikuje pouze botanik,objevíme,co všechno skutečně zmizelo. Jistě, zmizeli konkrétní lidé, se kterými vedeme a ještě povedeme obtížný dialog o minulosti, tak jako oni jej vedou s námi, ale zmizely především plody práce celých generací, uložené ve zcela nepolitické krajině jako v té kdysi nejbezpečnější záložně. Tyto Sudety lidské práce zmizely, protože jsme neuměli, my, tak šikovný a pracovitý národ, tu práci zhodnotit, přidat k ní tu naši. Jistě, neplatí to zdaleka všude, ale vcelku to platí. Nešlo to. To jsou Sudety – že to nešlo.

 Proč to nešlo, proč jsme neuměli či nemohli navázat na staletí práce původně kolonistů a pak už usedlíků – sousedů, to je to, co v Sudetech zůstává, to je ta otázka, kterou nelze žádným sebeospravedlňujícím vysvětlováním sprovodit ze světa. Co se tam stalo v prvních letech po válce, obtisklo se do kulturní krajiny, a tedy i do lidských sídel tak, že by to ani poctivá, pilná práce neuměla zahladit. Jsou to tedy samé otázky. Méně cest, které vedou k cíli, méně kamenů, jejichž hromady mají smysl, méně hrušní, které plodí, a méně sídel, v nichž žijí lidé, a o to více otázek. Ty otázky, to jsou dnešní Sudety.