Rozhovor pro časopis TIME IN

Co vás přitáhlo k vaší Sudetské pouti (do Sudet)? Proč zrovna tenhle kraj?K cestě mě inspiroval film Zapomenuté světlo, ve kterém hraje Bolek Polívka faráře. Nejprve jsem chtěl projít všechny lokality, kde se film natáčel. Byly to Roprachtice u Semil, Jizerka a Výsluní v Krušných horách. Potom jsem se ale rozhodl, že si cestu prodloužím a během šedesáti dní jsem ušel 970 km a obešel celé české pohraničí. Druhým důvodem mi byla samotná chůze v horských oblastech naší republiky, které jsem vlastně vůbec neznal. Absolvoval jsem trekky v Norsku, na Slovensku, ale naše hory jsem moc neznal. První impuls byl tedy čistě turistický. To, že mě tyto sudetské oblasti v průběhu cesty tolik oslovily přičítám tomu, že jsem tuto cestu šel sám a pěšky. Krajina byla mým jediným společníkem. A tak jsem se začal zabývat otázkami, proč jsou tyto hraniční regiony tak prázdné a smutné.  Ve vaší práci ožívají staré, ještě německé Sudety. Proč má smysl tyhle „duchy minulosti“ přivolávat?Oni to nejsou jenom duchové minulosti. Zajděte si do jakékoliv lepší restaurace v pohraničí a vždy tam odchytíte nějaké Němce. Z drtivé převahy to jsou bývalí obyvatelé či jejich potomci. Tito lidé stále svá rodiště navštěvují. Nemohou si pomoci. Táhne je to sem. Je to realita. Sudety jsou krajem dvou obyvatel. Tak mi to alespoň přišlo po mé cestě. Dneska se snažím, aby současní čeští obyvatelé projevili zájem o informace, které bývalí čeští Němci shromažďují. Myslím si, že to pomůže ozdravění duše celého pohraničí. Lidem v Sudetech totiž bytostně chybí užší a intimnější pouto ke krajině. Nejsou to pouze moje domněnky, mám zdokumentovaný ohromný hlad o historické fotografie právě v bývalých Sudetech. Do roku 1989 se o nějaké německé minulosti, kultuře a tradicích nesmělo mluvit. Dnes je jakákoliv zmínka o minulosti Sudet v nepolitickém smyslu velkým trhákem. Například naší knihy Zmizelé Sudety se již prodalo zhruba 8000 kusů. Vycházím nejen ze svého subjektivního dojmu, že je nutné tyto duchy vyvolávat zpět, ale mám i potvrzeno, že o to mají lidé zájem. Samozřejmě to ale neděláme jenom kvůli prodeji. Naopak. Věřím, že se ze strany sudetských Němců není čeho bát, a mohou nám ve mnohém pomoci najít cestu k rodišti. Ani si s námi chtějí a potřebují povídat. Oni vědí, že je to naše země a i bude. Proto by nám rádi předali své zkušenosti. Jenomže naši lidé o to většinou nemají vůbec zájem. Všechny naše tříleté zkušenosti tomu nasvědčují.  Svými dvěma knihami (dovolím si říct) otevíráte staré rány. Setkáváte se při tom s nepochopením, s odporem?Projekt Zmizelé Sudety ve svých začátcích byl brán jako velmi kontroverzní. Pouze pár lidí z našeho okruhu vědělo, že se zabýváme více neodsunutou krajinou, než lidmi, kteří museli pro své pochybení odejít. Tato krajina, která nám zde po sudetských Němcích zůstala, nemůže být sama o sobě kontroverzní. Tak proč se k ní český stát po válce až do roku 1989 tak choval? Tyto otázky byly základem projektu Zmizelé Sudety. Byla to právě ta neexistující nepolitická platforma diskuzí a výzkumů, která lidi tolik zajímala. Co zůstalo (nebo vzniklo) v Sudetech? Mají tyto opuštěné lokality hodnotu, či ne? Postupně tak projekt Zmizelé Sudety ztrácel punc kontroverznosti, a pomáhal ničit strach lidí zabývat se svým rodným krajem a jeho německými kořeny. Otevřela se tam cesta ke spolupráci s bývalými rodáky. Samozřejmě na začátku, ještě před první instalací v Praze v prosinci 2002, jsem se hodně bál, co to všechno způsobí. Vnitřně jsem ale nějak věřil, že lidi pochopí, že se nejedná o bohapustou provokaci a že výstavu nezneužijí ke svým politickým cílům strany jak u nás tak i v Německu. To se nestalo a výstava tak zůstala projektem hlavně pro lidi. Největší útoky na výstavu byly kupodivu na Moravě. V Olomouci a v Hranicích. Ukazuje se tu zajímavý fakt, že v těchto oblastech si ještě lidé nezvykli na neustálou přítomnost Němců a na spolupráci s nimi. Takže když jsme přijeli do Tachova, kde jsme očekávali velikou bouři v rámci zahajovacího semináře, dostalo se nám skvělého přivítání a místní lidé dokonce založili zdejší pobočku Zmizelých Sudet. Oni již věděli o čem mluvíme. Přesto těmito největšími výpady vůči výstavě myslím počmárání slova Sudety či shození panelů. Nic horšího se nám nestalo. Ona když je výstava z plastu, tak jí moc neublížíte. Nová kniha Waldgang vychází z trochu jiných postulátů. Jde o osobní zážitek, subjektivní pocity a snahu o nalezení harmonie mezi krajinou a jejím dvojím lidem. Jde o existenciální zážitek jednoho člověka. Zmizelé Sudety, pravda, rány obnovovaly, ale v duchu rogersovsky terapeutickém. Myslím, že Waldgang má spíše ta staré rány hojit. Myslíte, že třetí generace „dosídlenců“ ještě vnímá pohnutou historii svých domovů?Vzhledem k tomu, že se stále zabýváme i diskuzím na českých a moravských gymnáziích víme, že většina gymnazistů vůbec neví, že zde nějací čeští Němci žili. Sem tam se objeví seminární práce na téma zaniklé obce, ale víc nic. Nepřikládám tomu ale větší význam, protože když si vzpomenu na sebe, co mě zajímalo v sedmnácti letech a co jsem věděl o pohnuté historii Sudet, tak musím konstatovat že skoro nic, maximálně to, co bylo v učebnicích. Mladí lidé k tomu dojdou časem sami. Důležité je aby věděli, že dnes jim nikdo nebude zakazovat zajímat se o „nevlastní“ minulost svého rodiště, a že existují projekty, které jim pomohou vyhledat materiály o této minulosti.  V souvislosti s pohraničím mluvíte o obnovování tradic. Není to téma i pro vnitrozemí?Téma je to obecné. Proces opouštění venkova probíhá nejen v celé republice, ale také v Evropě. Protože jednou z největších deviz Evropy je právě historická hodnota venkova a kulturní krajiny, věnuje EU významnou podporu zachování tohoto charakteristického prvku Evropy. V Sudetech je ale celé hnutí obnovy tradic trochu v jiném stádiu než vnitrozemí. Můžeme říci, že aktivisté v pohraničí, kteří se snaží dohledávat kořeny a příběhy míst, se odrazili ode dna a toto hnutí získává stále větší podporu u obyvatel. Překlady kronik, historické fotografie, obnovy památníčků, besedy a diskuze jsou velmi oblíbené, navštěvované a prodejné. Projevuje se zde opojení z pádu letitého tabu.Ve vnitrozemí žádný takový impuls nenastal, úroveň znalostí se kontinuálně pomalu snižuje. Lidé netrpí pocitem vykořeněnosti a nehledají zakotvení. Myslím si že Sudety mohou v dohledné době ve svých spolkových aktivitách dohnat vnitrozemí. Jakou byste Sudetám předpověděl budoucnost?Vzhledem k tomu, že to jsou většinou hospodářsky nejméně stabilní oblasti republiky, bude do nich plynout významná podpora ze EU. Pokud se najdou odpovědné a schopné spolky a sdružení, přes které konkrétní pomoc bude do pohraničí přicházet, lze očekávat, že Sudety budou ožívat a stabilizovat svůj hospodářský, demografický i kulturní potenciál. Rozhodně se časem změní v multikulturní region, kde se bude utvářet nová, nexenofobní, duše českého národa. Osobně bych si ale přál, aby lokality, které byly opuštěny a dnes jsou oázou přírody, zůstaly bez jakýchkoliv zásahů pod ekologickou ochranou. Tisíce kilometrů na východ i západ nic takového nenajdete.  Kam bude směřovat vaše další úsilí?V současné době pracuji na dvou nových projektech. Jedním je projekt Krajina za školou, který navazuje na Zmizelé Sudety. Je to vlastně projektové vyučování pro žáky a pedagogy základních a středních škol. V rámci tohoto projektu si školy samy mohou realizovat výzkum, výstavu, knihu a počítačovou prezentaci obdobnou výstavě Zmizelé Sudety. Budou u toho používat moderní digitální technologie a elearningový výukový systém. Projekt je hrazen z prostředků Evropského sociálního fondu. Krajina za školou vlastně umožňuje, aby lidé nejen z pohraničních regionů mohli sami otestovat, jak je to u nich s kulturní a krajinnou pamětí obyvatel. Žáci si zároveň mohou zkusit osahat moderní metody výzkumu, otestovat si práci v týmu a na projektu, a proniknout do problémů místní komunity. O projekt je mezi školami veliký zájem. V současné době chce projekt realizovat více než 70 škol z celé republiky. Nachází podporu i u krajských úřadů.Druhým projektem na kterém pracuji, je nová výstava pro centrální Krušnohoří, která se jmenuje Znovuobjevené Krušnohoří. Výstava bude rekonstruovat ducha Krušných hor ve své historické a geografické jednotě. Založena bude na identickém principu jako Zmizelé Sudety. Výstava bude instalována v horském hotelu na nejvyšší hoře Krušných hor – na Klínovci – od 3. 8. 2005. Základním posláním výstavy je obrátit pozornost na Krušnohoří jako celek. Tedy jak české, tak i saské strany. Výstava vznikne jako doprovodný program celkové obnovy kulturního a geografického Olympu severozápadních Čech – Klínovce. Opraven bude hotel i přilehlé plochy. Samotné Zmizelé Sudety budou putovat až do konce letošního roku. V březnu jsme výstavní soubor rozšířili o Jeseníky a v červnu připravíme i novou oblast – Chebsko. Od roku 2006 půjde výstava na vejminek. V turistické sezóně bude určitě k vidění na hradě Hauenštějně v Krušných horách. Knihy se již prodalo na 8000 kusů a další dotisky jsou v dohlednu. Doufám, že i nová kniha Waldgang nalezne svého čtenáře.