Recenze Sudetské pouti v Lidových Novinách
Hledání české kulturní krajinyMáme před sebou čtyři knihy, které se liší rozsahem, žánrem i vymezením tématu. Kromě toho, že vyšly v posledních měsících, je spojuje jediné: tak či onak pojednávají o krajině. Tři se věnují české krajině nebo její části, čtvrtá má obecnější rozměr. Autoři dvou z nich si vybrali neprošlapané stezky, ostatní dali přednost vyzkoušené cestě. Ti první položili sobě i čtenářům mnoho nových otázek, ti druzí se zase snažili o co nejlepší odpověď na otázky již dříve formulované. Nikomu z autorů nelze upřít poctivost a zaujetí tématem.
Začněme knihou mladého estetika Karla Stibrala (*1971) Proč je příroda krásná?, která se jako jediná neváže na českou krajinu. Autor v ní zdařile a zřejmě v češtině vůbec poprvé shrnul obecnou historii estetického vnímání přírody (krajiny). Stručné kompendium, začínající v antice a končící v současnosti, zdůrazňuje nesamozřejmost oceňování přírodních krás. Do počátku novověku byli lidé ke kráse přírodních scenerií slepí. Panenská příroda, neporušené lesy či rozeklané skalní štíty, které dnes klademe na žebříčku krásných krajin většinou na samý vrchol, vyvolávaly až do 18. století úplně opačné pocity: strach, úzkost, děs. Šlo totiž o prostředí, které člověk neměl ve své moci a v němž se vystavoval skutečným či imaginárním nebezpečím.
Cesta od počátku 18. století, kdy se objevily první studie o estetických stránkách přírody, k dnešnímu všeobecnému uznání přírodních krás nebyla krátká ani přímočará. Změnu postoje připravovali myslitelé jako Jean-Jacques Rousseau a Immanuel Kant, razantní obrat přinesl romantismus. Pro měšťanskou společnost 19. století má již krajina nejen estetickou, ale také symbolickou a politickou hodnotu. Karel Stibral dobře ukazuje, že mezi první světovou válkou a 60. lety 20. století dochází k určité regresi: teprve revolta proti konzumní společnosti a politizace ekologie v 60. letech byly začátkem procesu, na jehož konci stojí dnešní fetišizace krajiny.
Putování kolem domovaZatímco Karel Stibral se mohl spolehnout na jistoty svého oboru, vydal se Petr Mikšíček (*1977) na cestu do neznáma. V jeho případě to platí doslova. Na počátku knihy Sudetská pouť aneb Waldgang se čtenář seznámí se studentem kulturologie, unaveným diskusemi s kolegy a hledajícím náplň prázdnin. "Napadlo mě, že chci-li podniknout dlouhou túru, můžu obejít proslavený český prstenec hor. Nebude to pouze dřina, ale mytické putování kolem vlastního domova. Není lepšího otestování vlastní fyzické a duševní odolnosti než podstoupit osamocenou pouť za hledáním sebe sama."
Cesta začíná v Jizerských horách, odkud autor projde pěšky Lužické hory, Labské pískovce a Krušné hory. Po odpočinku na rodinné chalupě v krušnohorské obci Rudná zamíří přes Český les a Šumavu až do Novohradských hor, kde putování ukončí. Původním cílem autora bylo hledat sebe sama, dříve však našel něco jiného: více či méně nápadné pozůstatky sudetského osídlení, smutné zbytky dřívější kulturní krajiny. Cesta pohraničními horami je popisována jako postupná iniciace: autor získává další a další doklady o životě, který navždy zmizel po druhé světové válce. Cituje ze starých kronik, srovnává historické fotografie se současným stavem. "Ten, kdo nahlédl do historie, už není schopen vnímat současnost jako plnohodnotnou realitu, která nepotřebuje k pochopení žádné srovnání." Zde někde se rodí myšlenka projektu Zmizelé Sudety (www.zmizelesudety.cz), jehož je Mikšíček spoluautorem.Síla Mikšíčkova kulturního cestopisu je v určité neokázalosti. Autor neskrývá svou počáteční naivitu ani vlastní nezralost. Prostý je i styl vyprávění, v němž však najdeme i výstižné popisy a neotřelé metafory (např. vnitrozemí pod Krušnými horami autor nazval "krajinnou kafilérií").
Mějme ji rádiPetr Mikšíček během svého putování pohraničními horami postřehl jednu mimořádně zajímavou souvislost: krajina Sudet je podle něj možným "příkladem pro krajiny budoucnosti". Z pohraničí během několika měsíců odešla většina obyvatel, což odsoudilo po staletí budovanou kulturní krajinu k zániku či živoření. Venkov se však pomalu vylidňuje a ztrácí svou původní funkci i ve zbytku země. Co se stane s pěšinami, po nichž nikdo nechodí, kostelíky, v nichž se nikdo nemodlí, či loukami, jejichž trávu nikdo neseče?Estetik Karel Stibral zažil šok, když konfrontoval obrazy holandských krajinářů 17. století se současnou nizozemskou krajinou. "Půvabné klikatící se vodní plochy vystřídaly napřímené kanály, cesty v písku ještě rovnější dálnice, nepravidelné remízky v pravidelných rozestupech vysázené stromy. Malebná města s kostelíky a větrnými mlýny zmizela, nahradily je krychle skleníků a hypermarketů. ... Krajina, která je celá geometrizovaná, jejíž veškeré detaily jsou proměněny člověkem v nějakou funkční součástku obrovského výrobního stroje, není zahradou, ale obludným skleníkem."
Změní se i česká krajina časem v "obludný skleník" obklopený džunglí na místě již nepotřebných polí a luk? Možná ano. Podle autorů knihy Krajina a revoluce bychom ale celý proces neměli vnímat tak černě: "Krajina se nezhoršuje, ale prostě jen mění způsobem, na nějž nejsme dosud připraveni. ... Co selhalo, není krajina a my jakožto její tvůrci, ale my jakožto její pozorovatelé. Zlověstné není, jakou krajinu jsme vytvořili, ale jak velmi si s ní nevíme rady při jejím zpětném hodnocení. Rodící se krajině nerozumíme a nechceme porozumět, nechceme v ní uvidět něco pěkného, ba hrozíme se jí jako pitvorného zrcadla, které nám kdosi cizí zlomyslně nastrčil, aby zostudil naše beztak ošklivá těla. ... Krajina je taková, jakou jsme si ji udělali - patrně si ji zasloužíme, a dobře zasloužíme, nikoli jako trest. Není tak nezvykle nová, aby nebyla důvěrným prostředím domova; není tak zrůdná, aby vyloučila okouzlení. Mějme ji tedy rádi - to je asi nejlepší, jak se k ní zachovat."Citový vztah ke krajině domova je vedle mateřského jazyka zřejmě jediným nesporným identifikačním znakem Čechů. Naše krajina přitom za posledních 150 let prošla podobně dramatickými proměnami jako my sami. Potřebuje nová situace i novou reflexi?Krajina, která je celá geometrizovaná, jejíž veškeré detaily jsou proměněny člověkem v nějakou funkční součástku obrovského výrobního stroje, není zahradou, ale obludným skleníkem