Rozhovor o knize v Reflexu
PAŠERÁK DIGITÁLNÍCH DAT: Rozhovor pro Reflex z září 2005 o Waldgangu
Waldgang je autentický cestovní deník, nebo jde o stylizaci?
Waldgang jako cesta, to byly dva měsíce putování po pohraničním valu Čech, během nichž jsem poznával okolí a sebe samého, obcházel domov a značkoval si ho. Během těch 970 kilometrů jsem potkal spoustu lidí, kteří mě oslovili, i krajinu, jež mě uchvátila. Waldgang jako kniha není čistá nonfiction. Ze tří čtvrtin je to realita, z jedné čtvrtiny jsem text upravil tak, aby gradoval. A třeba v části, kdy jsem odpočíval na naší chalupě v Rudném v Krušných horách, je zhuštěná dlouhodobější zkušenost. To téma mě pohltilo, po návratu jsem nemluvil o ničem jiném než o Sudetech. Spolužáci si se mnou užili.
Byli lidé v některém místě otevřenější?
V Jizerkách nebo v Krušných horách to bylo "poutník potkal poutníka a řekli si: odkud jdeš, kam jdeš, co máš s sebou? A nic víc. Krušné hory byly navíc poutníky opuštěné. Na Šumavě jsou lidé součástí krajiny, v Krušných horách ne. A pak pan Ziegrosser ve Svatém Tomáši, ten mě vyloženě "unesl". Seděl tam na terase, viděl, jak si prohlížím kostel, a hned: "Nechcete na kafe?Ž Člověk, když hledá, a ještě je ke všemu sám, tak je snadným cílem těch, co vědí nebo si myslí, že vědí.
Zdálo se mi poněkud přepjaté, jak je na základě záznamů místního kronikáře v Rudném interpretován vliv televize na rozklad spolkového života v obci v padesátých letech. Měl jsem pocit, že ten pán byl upjatý vůči všemu, co přichází.
V první řadě je ten kronikář velmi osobitý, vtipný a upřímný. Pan Šperl život v obci prožívá, k televizi se v kronice vytrvale vrací. Byl to vlastně konkurenční boj médií, kniha proti televizi. My to dnes nevidíme jako takový problém, ale on se na ni díval jako na ďábla a snažil se jej vymýtit.
Spíš jestli společenský život neschnul přirozenou cestou. Dovedu si představit tu stranickou kuratelu ...
Tam ale proběhl v letech 1957-63 skutečný zvrat. Během osmi let odumřel takřka veškerý společně prožívaný mumraj. Přesně se to kryje s nástupem televize a asi to souvisí i se zvyšováním životní úrovně. Když člověk na něco má, tak už si to nemusí půjčovat od souseda a vymýšlet, jak se mu za to revanšuje. A taky lidi přestala bavit komunální politika a spolky. Když se člověk podívá na organizace, které tam jmenuje ... Chápu, že to nastupující generaci vůbec nemohlo zajímat.
V partii věnované Šumavě tvrdíte, že by pohraničí mohlo být postupem času pokrokovější než vnitrozemí. Proč?
Vždycky to byla nárazníková zóna, vedly tudy obchodní stezky, pohraničí v sobě má zakódovánu multikulturnost. Bude-li novou krví českého národa přistěhovalectví, tak právě v pohraničí je pro ně místa dost. Nechci je tím nijak segregovat. Jak říká správně pan Michálek z Nejdku, naše dnešní xenofobie vyplývá z faktu, že jsme se kvůli odsunu stali etnicky nejčistší zemí Evropy. Se všemi špatnými dopady, o kterých se vůbec nemluví. Kulturní difúze v pohraničí je proto pro nás očistnou lázní. Musíme se naučit si více vážit přistěhovalců, jinak vymřeme. V pohraničí je spousta místa, a hlavně možností seberealizace. Kdo má chuť něco dělat, má tam spoustu prostoru. Existuje třeba sdružení Ku prospěchu. Sídlí na Chomutovsku. Jsou to všechno absolventi místního gymnázia, kteří se rozhodli, že až dostudují, zůstanou všichni v Chomutově. A budou se snažit zahájit kulturní regeneraci. Mají předlohy v průmyslovém Porúří, v Anglii ... Je to až příliš mesiášský záměr, ale je to prospěšná věc.
Chomutov je však město, a ať možná jakkoli strašidelné, je to pořád lepší startovní pole než vylidněný pás; třeba na Šumavě.
Ty úvahy se netýkají konkrétního místa, spíš celého pohraničního prostoru. Jistě znáte ten příšerný pohled, když jdete napůl opuštěnou Šumavou k hranici, kde již nejsou po civilizaci v jakémkoliv stadiu žádné stopy. Máte pocit jako kluci ze Zemanovy Cesty do pravěku. Jenže potom přijde šok a vy na druhé straně potoka neuvidíte dinosaury, ale kina, supermarkety a rozhledny. Čechy nejsou ostrov v prostoru a čase, i když se tak na západní hranici tváří. Ten, kdo chce zažít dobrodružství, hledání a samotu, jde po české straně. Krajina na německé straně je začátek ohromného kontinentu kulturní krajiny bez výjimek. Mne neláká.
Jak s Waldgangem souvisí sdružení Antikomplex a "létající výstavaŽ Zmizelé Sudety? Měl jste potřebu najít podobné lidi a něco s nimi dělat?
To hlavní, co jsem si z Waldgangu odnesl, bylo, že příroda, krajina a architektura v pohraničí jsou plnohodnotné předměty studia, které vám jako protislužbu dávají pocit poslání. Zajímaly mě spíš Sudety, ne sudetští Němci. Problém pohraničí netkví v tom, že zde nejsou sudetští Němci, ale že současní obyvatelé nevyužívají potenciálu Sudet, jak by mohli a měli. Kolik dalších území může těžit z luxusu mít stálou turistickou a mecenášskou skupinu bývalých obyvatel? Ty staré lidi to sem pořád táhne, nemohou si pomoci. Narodili se tu. To je velké plus pro místní lidi, kulturu i rozpočty. Po návratu z Waldgangu jsem měl potřebu si o tom s někým povídat. Antikomplex se ke mně dostal náhodou, v říjnu 2000 jsem na fakultě objevil letáček, že nějaké sdružení pořádá v Nových Hradech seminář o Zapomenuté zemi. Od té doby jsem s nimi posedával, poslouchal a studoval Sudety. Z mého pohledu Zmizelé Sudety vznikaly jako možnost přiblížit tu cestu někomu jinému. Z pohledu Antikomplexu to bylo přirozené směřování od politických kauz ke konstruktivnímu apelu na kvalitu života v pohraničí. Snažili jsme se najít způsob, jak předat dál informaci, že jsme tu krajinu neodsunuli, že nebyla exkomunikována a že je v ní spousta symbolů zmaru a osudů, které čekají na odpuštění a rozhřešení. Tak jsme si řekli, že se budeme zabývat historickou pamětí Sudet a konfrontovat ji s dnešním stavem. V létě 2001 jsme vymysleli koncepci výstavy.
Na kterém regionu jste se zaučovali?
První byly Krušné hory, ty jsem znal nejlíp a taky jsem znal lidi. Báli jsme se, že to ztroskotá na tom, že nikdo nebude chtít nějakým studentíkům z Prahy půjčit fotky na něco tak pochybného, jako je výstava Zmizelé Sudety. Naštěstí jsme se mýlili. V roce 2002 ale nebylo tak běžné a frekventované používat slova Sudety. Byl to krok do neznáma. Neměli jsme až do konce jistotu. Měli jsme například domluveno, že výstava bude od září v Muzeu hlavního města Prahy v Karlíně. Lidi z muzea říkali, že se jim záměr líbí, schválení radou hlavního města je jen formalita. Jenže byl volební rok a Parlament schválil plnou podporu Benešovým dekretům. Od té chvíle to byl nepřekonatelný problém. Později se to všechno ukázalo jako cesta osudu, protože muzeum v Karlíně bylo v srpnu vyplavené. A v září tam měla být vernisáž. Takže jsme si domluvili na prosinec vernisáž na Novoměstské radnici. Od prosince 2002 začala výstava putovat a v březnu 2003 jsme vydali první katalog.
Výstava i katalog jsou založeny na dvojicích fotografií. Je nějaké místo, které by se vám podle dobové fotografie nepodařilo zaměřit?
Letos na jaře, když jsem detailně snímal centrální Krušnohoří, jsem měl občas pocit, že se někde musely vyvrásnit další hory ... Když jsem například hledal pohled na Klínovec od Ostrova nad Ohří, tak tam ty kopce prostě neodpovídají. Asi tam Rusové tajně odtěžili kus hor a o kousek dále je zase navršili. Velký problém jsem také měl, když jsem fotografoval meandr Ohře. Krásné místo, které jsem hledal asi tři hodiny. Tolik jsem toho po stromech nenalezl ani na základní škole. Ale většinou byly všechny staré fotografie snímány z cest. Takže při pátrání naleznete mnoho zanikajících stezek, které podtrhují mizející Sudety.
Uniká vám nějaký region?
Osobně bych chtěl důkladněji zpracovat Šumavu. Míst je spousta, kromě Šumavy nevidím rozdíl v tom, že by si něco zasloužilo pozornost víc a něco míň. Postupně dokumentujeme pomocí místních nadšenců další regiony. Teď dělá Michal Hinke Chebsko, kamarád z Brna Pavel Klvač zpracovává vyškovský jazykový ostrůvek, ozvali se lidé z Orlických hor, vypadá to i na vojenský prostor Boletice. Ale už na to netlačíme jako na hlavní aktivitu. Nabídky přicházejí samy. Teď chceme dělat typologii změn v pohraničí. Nepůjdeme po regionech, ale po typech změny, která tu nastala - zarůstání, destrukce, nevhodné stavební i kulturní novotvary, tradice ... Od září budou také obdobný výzkum dělat i různé školy v ČR. Jmenuje se to Krajina za školou. To je projekt, na který se těším. Od ledna letošního roku jsem se ale vrátil do "mých" Krušných hor. Ve své práci jsem odsud vyšel, vím toho o nich nejvíc, takže jsem kývl na nabídku Božího Daru a nadačního fondu Klínovec, že udělám pro centrální Krušnohoří novou výstavu. Tvořit Znovuobjevené Krušnohoří byla nádherná práce, vernisáž a křest s tím spojené knížky budou třicátého září. Už mě tolik nezajímá "to Zmizelé v Sudetech", ale právě "to Znovuobjevované". Díky této výstavě jsem zlezl celé hory. V zimě, se sněžnicemi na nohou, se scannerem, foťákem, notebookem v batohu, diktafonem přes rameno jsem se prodíral od vesnice k vesnici, jak na české, tak na saské straně hranice. Připadal jsem si jako pašerák digitálních dat. Etnograf jednadvacátého století. Kdybych tam někde zmrzl, asi by se lidi divili, co jsem měl u sebe.