Jak vznikaly Sudetské osudy

 
V období od prosince roku 2005 do května 2006 jsme byli na cestách především po českém, moravském a slezském pohraničí a mluvili jsme se zajímavými lidmi, jejichž život v dobrém či ve zlém poznamenal právě tento kraj. Podařilo se nám nahrát přibližně 40 rozhovorů. Pouze ve dvou případech s námi osobnosti, o něž jsme měli zájem, mluvit nechtěli. Z nahraných vyprávění jsme nakonec 17 vybrali pro účely této knihy. Je to sedmnáct autobiografických vyprávění lidí o životech, které nejsou ani zdaleka uzavřené, 17 otevřených příběhů. Jedná se pochopitelně o vyprávění zcela subjektivní, ovlivněné pamětí vypravěčů, jejich sebereflexí a mírou upřímnosti. To jim neubírá na relevantnosti, jen je potřeba mít tuto skutečnost na paměti.  Jak jsme naše vypravěče vybírali? Vycházeli jsme především z našich zkušeností, poznatků a kontaktů z uplynulých osmi let, během nichž se zabýváme „sudetskou“ problematikou. Snažili jsme se vybírat lidi, na jejichž příběhu se dá dokumentovat různorodost společnosti v Sudetech a nejednoduchost mnohých zdejších osudů. Výběr proto není reprezentativní. Je ale pravda, že mezi starší generací, na níž jsme se soustředili především, bychom lidi, kteří nezažili žádné dramatické útěky či stěhování, v Sudetech hledali opravdu těžko. Z nahraných čtyř desítek rozhovorů nám vykrystalizovaly tři větší skupiny lidí, čemuž odpovídá členění knihy. Ze zhruba tří desítek vyprávění, která se řadí do těchto tří skupin, jsme vybrali 17 nejucelenějších a čtenářsky nejvděčnějších rozhovorů. Rozhovory nahrával vždy jen jeden člověk, u všech rozhovorů, které vyjdou v knize se jednalo o Matěje Spurného. Nahrávání tedy probíhalo v počtu dvou, maximálně tři lidí, pokud vypravěči byli dva (manželé či sourozenci), a to většinou u vypravěčů doma. V několika případech probíhalo nahrávání v restauraci nebo u vypravěčů v zaměstnání, vždy ale tak, aby rozhovor probíhal v důvěrné atmosféře. Nahrávající kladl pouze otázky a nedával najevo své názory. Přesto mohlo dojít k posunům v důsledku toho, že několik vypravěčů nahrávajícího znalo již před samotným rozhovorem. Aby nebyla narušena autenticita a zároveň čtenářovi nebyla tato skutečnost zamlčena, bylo proto v jednotlivých rozhovorech ponecháno tykání či vykání, podle toho, jak byl vyprávěč i nahrávající skutečně oslovován. Krom toho se ovšem vypravěči mohli o názorech nahrávajícího sami dozvědět nebo si je domyslet vzhledem k jeho věku a aktivitám. To všechno mohlo ovlivňovat jejich výpovědi. Dva rozhovory, konkrétně s Horstem Kallerem a Marií Prager, byly vedeny v německém jazyce, což má za důsledek poněkud odlišnou jazykovou formu jejich českého překladu, která nemůže plně simulovat u ostatních rozhovorů běžnou formu hovorovou. Poslední důležitá metodická otázka se týká transformace nahrávek do psané podoby a jejich úprav. Vzhledem k limitovanému rozsahu knihy a k délce rozhovorů jsme byli nuceni jednotlivá vyprávění krátit. Postupovali jsme přitom tak, že jsme škrtali či naopak ponechávali celé odpovědi na jednotlivé otázky nebo alespoň kompaktní výpovědi k jednotlivým tématům – tak aby se zamezilo přílišné manipulaci. Ponechané pasáže jsme pak s ohledem na vás čtenáře stylistycky poupravili, přičemž jsme ovšem zároveň na většině míst respektovali a ponechali hovorovou češtinu. Naše úpravy tedy spočívali především v dokončení nedokončených vět, zařazení odboček na místa, kde je možné porozumět tomu, k čemu se vztahují, či odstranění částí vět, jejichž významu nebylo možné porozumět ani se znalostí kontextu, kterou disponoval editor a nahrávající v jedné osobě. Byly to zásahy nutné z hlediska přehlednosti a možnosti relativně hladkého čtení vyprávění. Odborníkům, kteří by snad ocenili nezkrácené nahrávky bez jakýchkoliv redakčních zásahů, rádi tento zvukový materiál poskytneme. Na tomto místě cítíme rovněž potřebu se zmínit o termínu Sudety, který používáme jak v samotném názvu knihy, tak i v jednotlivých dílčích textech a v otázkách kladených během rozhovorů. Není to poprvé, co jsme si tento termín dovolili použít, ale přesto cítíme, že alespoň některým z vás čtenářům dlužíme odpověď na otázku, proč používáme právě toto slovo a co si pod ním představujeme. Geograficky označovaly Sudety jen severní pohraniční oblasti českých zemí. Jako termín politický, označující všechny Němce v českých zemích a následně území jimi obývané, bylo toto slovo ve větší míře používáno až ve třicátých letech. Z toho vyplývá – především u starší generace Čechů pochopitelný – odpor k tomuto termínu. Nicméně, význam slova sudetský a zejména slova Sudety se nadále proměňuje a dnes už dávno není znamením revanšismu, německých nároků či přisluhování „Landsmannschaftu“. Slovo Sudety se podle našeho názoru v současnosti stalo vůbec nejtrefnějším termínem označujícím problém opuštěné krajiny a specifické společnosti českého pohraničí, z níž byli vyhnáni její původní obyvatelé a v níž v dalších desetiletích došlo k rozsáhlé devastaci kultury i přírody. V tomto smyslu, tedy jako symbol pro specifické problémy a specifický kraj, si jej tedy dovolujeme používat. Zároveň jsme se i v rámci rozhovorů snažili alespoň tam, kde odpověď nevyplynula ze samotného vyprávění, ptát právě na názor jednotlivých pamětníků na používání tohoto termínu v dnešní době. To je pro nás důležitá zpětná vazba.