Fotografie jsou bolestivá paměť místa

Tomáš Feřtek, novinář

Pamatuji se docela přesně na ten moment, kdy mi v jediném okamžiku došla tragédie Sudet. Je to asi pět let, stál jsem u okna v jednotřídce na malé vesnici v krajině meziTachovem a Domažlicemi. Za mnou se mladý učitel, který tu soukromou školu s mnoha ideály založil, snažil v dětech probudit to lepší a já se díval ven. Na opuštěný kostel s popraskanými zdmi, na nevlídnou náves, kde se jak stařecké zuby střídaly domy zanedbané a polorozpadlé. Opuštěnost a lidská beznaděj vanula z té zimní krajiny tak intenzivně, že mě zamrazilo. Samozřejmě, že jsem tuhle scenerii neviděl poprvé. Minimálně dvacet let jsem jezdil nejdřív jako čerpač vody a pak jako novinář po periferiích České republiky a ty pozavírané kostely a opuštěná stavení jsem začal brát skoro jako samozřejmost. Opakovaly se příliš často, než abych opravdu přemýšlel, co vlastně znamenají. A pak, v jediné chvíli, při pohledu na náves v Mělnici, kde to vypadalo, že válka skončila včera, mi došlo, jak nesmyslné je to letité dohadování, jestli se odsunu má říkat vyhnání, jestli se smí Sudety psát s velkým S, jestli odchod českých Němců byl spravedlivý trest, preventivní opatření, nebo bezpráví. Z hlediska historické vědy a politiky to samozřejmě jedno není, ale z perspektivy každodenního života je ta odpověď jasná. Protože když si položím otázku, kdo na odsun nejvíc doplatil, kdo byl nejvíc potrestán a za co, mám čím dál víc pocit, že Němci to nebyli. Ano, přišli o majetek, ale české pohraničí je nad jiné jasný důkaz, že bohatství nepramení z majetku, ale z lidské tvořivosti. Když po válce odešly ze Sudet tři miliony Němců, jejich majetek tam zůstal. Jsme snad my, kteří jsme obsadili jejich prázdné domy, o to bohatší? Jediný pohled na mělnickou náves vás přesvědčí, že konfiskací se zbohatnout nedá.

Mimochodem, s tou venkovskou školou to dopadlo špatně. Zakládat na českém (a často i moravském) venkově cokoli, snažit se obnovit život v jeho spolkové bohatosti a barevnosti je velmi složité. Naprosto zásadně se nedostává lidí. A mezi těmi, kteří tu žijí, vládnou lidsky velmi drsné poměry. Závist, strach z jakékoli změny, do kostí zažraná nedůvěra. Dřív jsem to pokládal za jakýsi přirozený rys venkova, formu sedláckého konzervatismu, ale není to tak. Stačí se podívat kamkoli za hranice, abyste pochopili, že skutečný konzervatismus – lpění na tradicích – vypadá jinak. Tohle není důsledek lpění na starých strukturách, to je naprostý rozpad struktur. Země bez vlastníka prostě nasává jak pumpa lidi nezakotvené, lidi, kteří jsou spíš zvyklí přežívat než budovat. A ti přicházeli v desetiletích po válce do vyprázdněné krajiny, ve které nebylo nic, o co by se mohli opřít, co by jim, často bloudícím, pomohlo zorientovat se v životě. Zbyla tu jen duchovní prázdnota a řada prázdných domů. Tak se přizpůsobili té prázdnotě.

 Je vůbec obtížné plně pochopit, jak obrovský zásah do našeho života znamenalo poválečné vyhnání Němců. Na první pohled se to zdá zřejmé a přehledné. Čechy, na rozdíl od Moravy, kde je to přece jen složitější, jsou absolutně centralizované. Praha působí jako zářivé slunce, jasné a plné života. S kilometry od ní jako by ubývalo světel, lidí i bohatství, až stojíme na hranicích, na kamenitých návsích bývalých vesnic. Žádný život, žádní lidé, žádné bohatství. Tohle schéma se nám tak dostalo pod kůži, že ho vlastně považujeme za přirozené. Kdo by chtěl poslouchat, že před sedmdesáti sto lety to tak rozhodně nebylo, že měšťanská kultura drobného podnikání, kafehausů a vyhlídek na kopcích vycházela právě odtud, že tohle byla ta kultivovanější část země.

Důsledky odsunu ale nepostihly jen pohraničí, jen území tradičně osídlená Němci. Poválečné doosidlování velmi podobným způsobem podlomilo i vitalitu mnoha oblastí ve vnitrozemí. Ti, kteří odešli obsadit prázdné domy, scházeli ve svém původním domově. Celý evropský venkov prošel ve druhé polovině dvacátého století depresí, když mladí začali masově odcházet do měst. V České republice byly tyto tendence ještě dramaticky znásobeny brutální socialistickou industrializací a odsunem. Jestliže dnes v Evropě nabírají dech snahy o znovuoživení venkova, v Česku, když se pokoušíme o totéž, často jen optimisticky třeseme tuhou mrtvolou. Jen jeden z dalších nezamýšlených důsledků způsobu, jakým jsme před desetiletími vyřešili domácí „národnostní“ problém.

Měl jsem pocit, že všechno tohle vím, že na rozdíl od mnoha ostatních docela přesně vnímám, jak zásadním zlomem bylo pro nás poválečné vyhnání, jak tvrdě jsme se za něj sami potrestali. Ale když jsem poprvé viděl dvojice fotografií z této výstavy, pochopil jsem, jak velký to byl omyl. Je zásadní rozdíl mezi tím, něco VĚDĚT a něco VIDĚT. Chodil jsem od fotografie k fotografii, většinu těch míst jsem znal, a byl znova a znova šokován jejich původní podobou. Tady u toho torza pomníku jsem před lety stál s kamarádkou, docela romantická chvilka. Až při pohledu na historický záběr jsem si uvědomil, že jsme stáli uprostřed návsi, vedle stavení a lípy, kde si hrály děti. Vedlejší dvojice fotografií. Pusté krušnohorské pláně se sem tam roztroušenými domky. Samoty po kopcích, myslel jsem si dodnes. Ne, to bylo horské městečko, jen ty ostatní domy někdo vygumoval dynamitem.

Často jsem v poslední době slyšel, že se máme dívat dopředu, že nemá smysl se pořád dokola trýznit starými vinami. Vlastními i cizími. A je tenhle soubor fotografií něco jiného než trýznivé připomenutí historických omylů? Jeden z organizátorů výstavy, Petr Mikšíček, říká, že když člověk jednou vidí původní podobu nějakého místa, už nikdy není schopen brát jeho dnešní, často degenerovanou podobu jako samozřejmost. Máme to zapotřebí? Asi očekáváte, že řeknu, že máme. Co jiného bych mohl na tomhle místě napsat. Ale mám i jeden podstatný důvod. Ta zjitřená, věčně přítomná a bolestivá paměť místa je jeden z mála účinných způsobů, jak se bránit proti tomu, abychom se všichni přizpůsobili oné prázdnotě. A už bylo řečeno, že neštěstím bývalých Sudet není prázdnota domů, ale prázdnota lidská.

 

Naše práce

  • Koncert

    Smíření 2016

    Smíření 2016

    V rámci Smíření 2016 jsme se Sdružením Ackermann-Gemeinde připravili sérii aktivit, jež vyvrcholí v listopadu 2016 koncertem Smíření pro české a německé pamětníky, který doprovodí umělecká instalace a česko-německá výstava s názvem „Pod jednou střechou“. Více informací

  • Nová kniha

    Odchody a návraty

    Odchody a návraty

    Vzpomínková kultura a životní příběhy sudetských Němců v českých zemích a Bavorsku ve 20. století. Život Němců v Sudetech, jejich vyhnání po roce 1945, následný příchod do Bavorska a dlouhý proces integrace. Jaké vzpomínky v sobě nosí odsunutí Němci? Jak se mění v rámci generací? Jak na německou minulost naopak hledí Češi žijící v Sudetech? To vše a mnohem více zrcadlí kniha Odchody a návraty. Kniha je překladem německého originálu Erinnerungskultur und Lebensläufe. Více informací

  • Kniha

    Zmizelé Sudety

    Zmizelé Sudety

    Sudety dříve a nyní na fotografiích. Náš bestseller dává obrazovou odpověď na otázky, které napadají každého, kdo vyrazí do krajiny v pohraničí a má chuť přemýšlet nad vzkazem, kterým nám tato krajina dává. Více informací

  • Občanské vzdělávání

    Zapojme.se

    Zapojme.se

    Podporujeme dobrovolnictví na místní úrovni. Natočili jsme sérii reportáží pro ČT 24, dva dokumentární filmy pro ČT 2 jsou ještě ve výrobě. Vytvořili jsme také velmi dobrý e-learning na nejrůznější témata spojená se zapojováním do komunitního života. Pořádáme workshopy. Více informací

  • Výstava

    Tragická místa paměti

    Tragická místa paměti

    Od roku 2010 je na cestách putovní výstava, kterou provádí studenti severočeských gymnázií po tragických místech některých míst svého kraje v období 1938 - 1945. Na řadě konkrétních příběhů z Ústí nad Labem, Chomutova, Postoloprt, Kadaně, Žatce a dalších míst lze podrobně nahlédnout do soužití dvou národů uprostřed Evropy. Putovní výstavu je možné objednat i k vám, kontaktujte nás prosím na: info@antikomplex.cz Více informací

  • Výstava

    Zmizelé Sudety

    Zmizelé Sudety

    Putovní výstava Zmizelé Sudety je na cestě od prosince 2002 a putuje dále, téměř každý měsíc je k vidění jinde. Ukazuje nejvýraznější proměny krajiny v pohraničí a zejména těžko nahraditelné kulturní ztráty v důsledku poválečného vysídlení Němců. Vrátit to samozřejmě nelze, ale je velmi užitečné vědět, co se tím u nás změnilo a pracovat s tím. Putovní výstavu je možné objednat i k vám, kontaktujte nás prosím na: info@antikomplex.cz Více informací

  • Kniha

    Zůstali tu s námi - příběhy českých Němců

    Bei uns verbliebene

    Tři generace zůstavších i navrátivších se Němců vyprávějí o tom, jaké to bylo a je být českým Němcem. Tři odborné studie o historii, identitě a jazyku německé menšiny uvádějí čtrnáct rozhovorů a napomáhají jejich porozumění v souvislostech. Více informací

  • Kniha

    Nejsou jako my

    Nejsou jako my

    Němci, Romové a volynští Češi - jaký byl jejich osud v pohraničí v 50. letech? Vztah moci k menšinám je velmi dobré zrcadlo povahy komunistického státu. Matěj Spurný přináší ve své knize mnoho nových postřehů a podnětů. Více informací

  • Kniha

    Sudetské příběhy

    Sudetské příběhy

    Sudety a jejich lidé - současní i minulí. Příběh Sudet se obvykle vypráví pouze s ohledem na několik málo let po válce. Na to, jaké byly osudy vyhnaných Němců v Německu a nových osídlenců v pohraničí se zapomíná. Naše nová kniha se to pokouší změnit. Více informací