Genius loci kulturní krajiny, sudetské zvláště

Petr Mikšíček, kulturolog, Antikomplex

Myslím si, že v kulturní krajině se skrývá veliké množství „dat“, lze z ní usoudit mnoho o socio-ekologickém chování jednotlivců a společnosti. Ve stále globalizovanějším světě bude náš vztah ke krajině, jejímu rázu a jejímu působení na způsob života jejích obyvatel – nás – jedním z mála vztahů, které budou vytvářet hráz unifikaci a povrchnosti moderního života. Naše krajina tak ochraňuje poslední zbytky specifičnosti, regionální odlišnosti a kulturní diverzity, která bytostně vytváří pestrost, hravost a bohatství lidských dějin. Jak o tom píše Václav Cílek ve své knize Krajiny vnitřní a vnější: „Stejně jako člověk přetváří krajinu, přetváří krajina jeho.“

Krajina, tak jak ji známe z našich zeměpisných šířek a délek, je největším historickým projektem lidstva. Člověk si ji potřeboval vytvořit, protože jako jediný živočich neměl svoji „niku“, tedy prostředí založené na obecně lidských symbolech a hodnotách. Vyžadoval prostředí pro uchování života, které by se stalo jeho domovem. Dodnes se na něm pracuje, udržuje se původní záměr a zároveň se inovuje podle dočasných i dlouhodobějších potřeb lidí. Každý člověk má šanci do tohoto projektu zasahovat a také tak činí.

Základním směrem pohybu a motivací všech autorů projektu je tvorba bezpečného, známého, významuplného a více či méně kompatibilního – tedy propojitelného – prostoru, který by vzájemným propojováním vytvořil síť obyvatelného světa. (Ovšem v poslední době se naproti tomu více než kdy dříve hledí na originalitu, ale to by bylo trochu jiné téma.) Další funkci tohoto spojování světa lidí a přírody popsala Jitka Ortová jako „zdokonalování sítě zpětných vazeb, a tím přispívání k ekologické stabilitě“. Vznikaly ostrůvky, později oblasti propojené cestami, které představovaly tzv. „kulturní koridor“, kudy se mohl šířit projekt kultury a kulturní krajiny. Okolo těchto významuplných ploch stále zůstávaly oblasti více či méně divoké přírody, vůči které se člověk vymezoval. Byl si vědom, že z tohoto přírodního samoregulujícího se lůna vzešel a načerpal z něj svoji výjimečnou přizpůsobivost. Pro svůj život ale potřeboval místo jiné. Takové, kde nemusel být stále „ve střehu“.

Začal tvořit kulturní krajinu, kulturu a později civilizaci. Kulturní krajinu tedy chápu jako prostředek adaptace člověka na prostředí. Je výsledkem práce člověka při zajištění obživy a také průmětem imaginačních schopností a vytváření pocitu domova. Čím byl projekt kulturní krajiny větší a zahrnoval více obyvatel, kteří aplikovali vlastní představy o svém světě, tím více získávala krajina na kráse, diverzitě a symboličnosti. Byla funkční, rafinovaná, osobitá a zároveň velmi kompatibilní, tedy v celku harmonická.

V průběhu 19. století se začala měnit struktura zaměstnanosti obyvatel a také se zvýšil počet lidí. Projekt krajiny ztrácel podporu širšího okruhu spoluautorů – zůstali pouze ti, kteří si uzurpovali titul hlavních autorů a odborníků. Zemědělství řídilo stále méně lidí, domy se stavěly na klíč či podle šablony. Unifikovaly se také stavební materiály. Začalo docházet i k velmi pitoreskním kombinacím a dosti nevkusným stavbám, například kvůli nedostatku určitých stavebních součástí. To souviselo se ztrátou paměti krajiny, protože mnozí z krajiny odešli do měst a většinou to byli ti schopnější. Posledními trendy pak jsou individuální návraty lidí zcela neinformovaných o životě v krajinném kontextu na venkov. Vznikají projekty nabubřelých pevností nekomunikujících s okolím nebo romantických snílků bez praktických a každodenních ambicí. Krajina tak ztrácí tvůrce, města ztrácejí krajinu a lidé ztrácejí zájem o obojí.

Svět člověka se začíná uzavírat do jiných projektů, které nejenže tvoří malá skupina lidí, ale také lidé s velmi úzkými a zištnými zájmy. Ztrácí se rovněž celistvost jako chtěný cíl lidského počínání. Lidé tak tráví čas utrácením za vnucovaný životní styl, výrobky a za život ve virtuální realitě. Krajinou se pouze rychle projíždí nebo se v ní opaluje a koupe. Čím dál méně se v ní pracuje. Města si díky tisícileté historii vytvořila vlastní prosociální prostředí, kde se lidé potkávali a poznávali se. Stejně jako náves v obcích sloužily náměstí, bulváry, trhy a parky k překonávání anonymity měst a k navazování kontaktů.

Dokud se rozvoj měst držel ve středověkých hradbách, bylo nutné uvážlivě plánovat. Od konce 19. století, kdy se města přelila přes svoje hradby a vznikala první předměstí, začalo období urbanismu moderní doby: tedy preference rychlého praktického bydlení před tvorbou obytného sociálního prostředí. S nástupem periferních vilových čtvrtí v širokém okolí měst, tzv. suburbií, se již zcela zapomnělo na nutnost budování vlastních center těchto satelitních městeček. V okolí měst jednoznačně rozeznáme nová sídliště – satelity a obce, které se postupně staly součástí velkého města. Prvně zmiňovaným chybí náves, kostel, škola, jakékoliv hospodářské provozy, rybníček, parčík, tvrz či jiné staré šlechtické sídlo. Zato zde jistě najdeme motorest, prodejny automobilů, tovární haly, benzinové pumpy, autoopravny a sklady podlahových a střešních krytin. Automobil je v tomto prostředí základem života. Dojížděním do práce do města tak dochází k naprostému přeplnění metropole auty. Tyto dopravní prostředky zcela zabíjejí sociální prostor města, který byl tak dlouho vytvářen a komponován.

Není zcela od věci, když připomeneme, že území do okruhu 30 km od Prahy se také někdy označuje jako „vnitřní Sudety“. Příčinou je blízkost silného sociokulturního a ekonomického centra. Důsledkem je vykořeněnost society, přetrhání vazeb obyvatel k okolnímu prostředí a přeměna tohoto regionu na rekreační zázemí velkoměsta. Dalším průvodním jevem je vznik izolovaných satelitních městeček bez vlastní kultury. Konkrétně má tyto dopady na svědomí trh. Tedy silná nabídka lukrativních pracovních míst a odchod mladých lidí do Prahy. Tento proces lze pozorovat u většiny megapolí ve světě a ujal se pro něj název „urban sprawl“ – „rozlézání měst“.

Pojďme se ale podívat na projevy vykořenění, které najdeme v krajině, kultuře a architektuře bývalých Sudet. Ačkoliv nechceme přehlížet etnografické, kulturní a hospodářské rozdíly jednotlivých oblastí česko-německého pohraničí, dovolíme si upozornit hlavně na jejich společné problematické body.

Na území našeho státu se najde mnoho míst, kde se přestalo žít. Majetek, který byl spojen se sídelními celky, byl odvezen, rozkraden nebo zničen. Zůstalo tu však mnoho artefaktů, které jsou po společenských a majetkových změnách bez majitele a bez správy. Zůstaly zde budovy bývalých JZD, pole, lesy, louky. Vše začíná zarůstat. Na místo kulturní krajiny nastupuje sukcese.

Dalším prvkem, který zůstal v krajině a který sloužil jako symbolické zakotvení dějin v krajině, jsou drobné církevní památky. Boží muka, křížky, křížové cesty upozorňují ve své podstatě na důležité místní události. Přeneseně ukazují vztah zdejších lidí k Bohu. Jejich podstata je symbolická (průvodce krajinou, který byl postaven na zvláště krásných místech), náboženská (možnost pomodlit se a ujasnit si svoji roli v božím záměru), historická (vztah k určitým místním událostem) a umělecko-řemeslná (každá boží muka mohou být vyrobena dle jiného vzoru, lze na nich sledovat regionální typizaci).

Jedním ze základních problémů, které v současnosti indikují, jak se bude s kulturním dědictvím v krajině zacházet, je otázka, zda z opuštěných prostor „evakuovat“ památky hmotné kultury, nebo je ponechávat na místě. Chceme-li obnovovat kulturní prostor našeho venkova, budeme muset vyřešit, zda lze památníky v krajině přesunovat, nebo ne. Z tohoto hlediska je velmi zajímavým precedensem problém, na který narazil při svých studiích současného venkovského života Tomáš Feřtek. U Nových Hradů v jižních Čechách poznal pana Blížence, který se zde snaží obnovovat památky a podle starých vzorů tvořit kulturní krajinu, tak jak ji známe z minulosti. Nebojí se zde však kombinovat prvky různých epoch a také kulturních oblastí. Jeho krédem je opravit památku a zachovat ji na tomtéž místě. Žádné přemisťování na hezčí, obydlenější či navštěvovanější místa. Zvláště v pohraničí je nutné zachovat zbytky paměti kraje, který o své většinové vzpomínky přišel. Takže opravená boží muka v křoví u sila je podle pana Blížence přesně to poselství, které v pohraničí má mluvit. Podívejte, není tu nic hezkého, natož živého, ale kdysi tu stála vesnice, vedla tudy cesta. Lidé tudy chodili, těšili se světem. Něco se tu stalo, a proto tu stojí boží muka.

Naproti tomu jeden nejmenovaný rekreant, také z Novohradska, zastává opačný názor. Abychom udrželi lidi v krajině, učili je vnímat život v ní a starat se o něj, je nutné lidem předložit krásné cesty a lemovat je místními kulturními artefakty. Pouze tak sem nalákáme turisty, investice a život. Krédem tohoto muže je tudíž stěhovat drobné krajinné památky do naučných chodníků „skanzenového“ typu, stahovat z krajiny její paměť a koncentrovat ji do malého území a celý region tak propagovat.

Je zřejmé, že by si oba pánové nerozuměli v chápání této problematiky. O to zajímavější je, že se oba potkali. A právě u božích muk. Jeden je chtěl opravit a ponechat, druhý je chtěl přenést. Rozhořel se vášnivý spor.

Odborné kruhy stojí za názorem publikovaným ve sborníku ke konferenci Tvář naší země: „Pro hodnocení dochovanosti krajinného rázu v dané krajině je třeba ji v první řadě rozčlenit na pohledově spojité prostory, vymezené pohledovými bariérami – základní krajinářské celky. Bylo by totiž pro ráz krajiny zbytečné chránit pouze jedna boží muka či krásný strom uprostřed smetiště.“ Je tedy zřejmé, že snahám o nalezení nového poslání památky nebude v zájmu zachování její památkové podstaty bráněno, ani kdyby se měla přemístit na zcela odlišné místo a do jiného kontextu. Ovšem území, v němž došlo ke ztrátě krajinné kultivace, se tak možná definitivně „odepíše“.

Kdo má dnes právo rozhodnout o tom, jestli památka zůstane tam, kde je, nebo zda se přestěhuje? Máme zachovat paměť krajině, i když ji nikdo nebude využívat, nebo si ji máme evakuovat blíže k našim luxusním domům a vytvářet si kulturněkrajinné zóny v okolí našich měst?

Nejzáludnější je na této otázce skutečnost, že pro obě cesty nakládání s krajinným dědictvím lze nalézt dobré důvody. Zdá se, že nebude důležité, jak se ten či onen rozhodne, důležité bude, aby se s památkou či připomínkou lidského dotvoření krajiny naložilo citlivě a vkusně. Pokud však bude docházet k podobným sporům, jako je ten z oblasti Novohradských hor, bude muset obdobné dilema vyřešit zákon, který vysloví objektivní priority a bude zároveň přihlížet ke kontextuálnímu výkladu.

O tom, že Sudety mají svého genia loci, není sporu. Můžeme však vést spor o to, jestli je živý, nebo mrtvý. Teoretik architektury Christian Norberg-Schulz mluví o geniu loci jako o výjimečném působení pozitivních hodnot obývaného prostoru. Ducha místa tvoří geografická poloha, příběh místa, architektura a symbolika. Používaný termín u Norberga-Schulze označuje ta lidská sídla, „která vznikala pomalým evolučním procesem, jenž umožňoval autoorganizaci na principu uplatňování negativních, a i pozitivních zpětných vazeb. V takové tvorbě prostředí totiž probíhal přirozený výběr forem, respektujících jak přírodní charakteristiky, tak potřeby každodenního života a zároveň vyjadřujících ideální představy člověka o světě a vlastním poslání.“ Jitka Ortová i Christian Norberg-Schulz ve svých knihách nemluví o duchu místa, které prošlo diskontinuální přeměnou. Lze vůbec mluvit o geniu loci poškozených oblastí? Neprotiřečí si již tato slova?

Díváme-li se tímto pohledem na problematiku uznání ducha místa Sudet, lze říci, že je to bezpředmětné. Sudety jsou místem, které genia loci ztratilo a dnes se pomalu začíná probouzet k životu jeho přímý nástupce, jenž bude vycházet z rekonstrukce toho původního. Bude ale muset respektovat dílo, které zde vykonal divoký duch let komunismu a raného kapitalismu 90. let, jenž tu po celou tuto dobu úřadoval. Byl to silný vichr a destruktivní síla, která nivelizovala a likvidovala veškeré projevy krajinného rázu, architektonických charakteristik, kulturních tradic a dalších krajinných dominant. Vichr smetl nejsvrchnější, nejhonosnější kulturní vrstvu pohraničí, obrousil ji, zamazal novotvarem masově produkovaných staveb, materiálů a výrobků a také odvál celé vesnice, které se v hloubi pohraničí nacházely. Přivál semena listnatých náletů a šumivého ticha. Poté, co se jeho běsnění uklidnilo, nastalo v kraji ticho a klid. Ten se stal novým – dočasným – geniem loci. Tento revolucionář přinesl však něco, po čem dnes mnoho lidí z měst touží. Je to právě onen klid a ticho, domy, které si lidé mohou zrekonstruovat, a přírodní krása. Popsaný výklad pohraniční tváře však vychází z širšího pojetí genia loci.

Genius loci v širším smyslu slova nám totiž ukazuje zcela jiný pohled. Nereflektuje pouze architekturu, ale také kulturu. Široce chápaný pojem ducha místa je brán jako obecně platná hodnota, která je nehodnotící. Každé místo, které bylo interpretováno lidským zásahem, získává nějakou myšlenku, nějakého ducha místa.

Současné pojetí genia loci je tedy projevem odklonu od ideje utváření prostoru. Dokud je v krajině, v obci či v městské zástavbě přítomna původní tradiční architektura kontrastující s novou, místní specifika nerespektující architekturou, přetrvávají zlomky původního genia loci. Představují osu, podle níž lze postupně místní ráz obnovovat. Uvedený názor je také argumentem, proč nelze obnovovat kulturní krajinu v pohraničí na základě přemisťování památek a přestaveb. Představený model je opakem centrálních území Čech, protože zde zůstaly tradice a skutky spjaté s krajinou a architekturou přímo v povědomí populace. Společnost je pak schopna udržet tuto tradici na jakémkoliv místě.

Původní duch místa Sudet byl silně poškozen. Zachovala se část jeho materiální stránky, avšak kulturní a duchovní zanikla takřka dokonale. Nová duše místa žije, je však odlišného typu. V budoucnu se ukáže, jestli převážila snaha o obnovu tradičního ducha místa, nebo zda tvorba nových hodnot je pro vývoj diskontinuálního prostředí vhodnější cestou. V Sudetech se stavělo podle jiného vzoru než v Čechách. Podle staveb poznáme, že jsme právě přejeli pomyslné kulturní hranice vnitrozemí a pohraničí. Proto je zde dnes základním kamenem specifičnosti právě odlišná architektura.

Umělé místo, tak jak ho chápe Christian Norberg–Schulz, bylo z velké části vytvořeno dialogem mezi urbanismem a bohatým reliéfem krajiny. Výrazná místa v okolí řek byla proto využita nejrychleji – například město Loket na skalnatém ostrohu nad meandrem řeky Ohře nebo prudký ohyb řeky v údolí pod skalnatým výběžkem (Nejdek, Stráž nad Ohří, Klášterec nad Ohří, Branná, Český Krumlov). Oblíbené byly rovněž pozvolné a teplé jižní stráně pohraničních hor (lázně Jeseník, Rokytnice nad Jizerou, Krupka, Výsluní, Svahová, Úhošť, Měděnec, Jáchymov, Rudné, Kašperské Hory, Svatý Tomáš). Ráz obydlené krajiny určovalo extrémní zemědělství na svazích a nekonečná dřina místních zemědělců. Pro jejich potravinové zásoby znamenalo takové políčko přežití v dlouhých zimních měsících. Proto byly tehdejší krajina a obdělávané a osídlené jižní stráně tolik upravovány.

Základním faktorem při reinterpretaci krajinného rázu pohraničí po roce 1945 byl přístup novoosídlenců k architektuře, bohatství, tradici a kultuře bydlení, které jim spadly do klína. Přizpůsobení genia loci německých kulturních oblastí českému vkusu se stalo lakmusovým papírkem vztahu k pohraničí. V roce 1945 bylo stále tolik zachovalých budov a architektonických detailů, že nikoho nenapadlo ohlídat rekonstrukce těchto cenných staveb. Naopak bylo třeba přemalovat ty „německé strnulé šedivé obličeje“ českými barvami a švejkovským úsměvem. Velmi rychle tak zanikla dosavadní tvář podhorské a horské krajiny. Domy byly tak laciné a bylo jich tolik, že neměly relativně žádnou cenu. Převažující pocit nadbytku bydlení a nulový soucit s německou tradicí poznamenaly dodnes citlivost ke vzhledu obcí a jejich urbanistickému rozvoji. Až rekreanti začali původní tvář domů klást jako vzor a onu hlavní estetickou hodnotu pohraničí. Bylo jim jedno, jestli to symbolizuje německé tradice či ne. Domy tohoto typu prostě do prostředí zapadaly, patřily sem, byly symbolem podhorské a horské krajiny, která je naše a naše bude i do budoucna.

Rozdílný přístup k rekonstrukcím budov měli starousedlíci němečtí i čeští a novoosídlenci, kteří mnohem intenzivněji přejímali moderní způsoby bydlení a přestaveb. Například v severočeském pohraničí bylo vybourávání oken, zazdívání dveří, otloukání fasád řídké a činili tak pouze novoosídlenci. Pro starousedlíky byly tyto přestavby nemyslitelné. Projevil se zde zděděný konzervatismus a tradice po generacích předků. Podle jejich představ neměla modernost na staré budově co dělat. Moderní stavby se měly stavět na zeleném drnu.

Většina osídlenců si musela i několik let zvykat na nové obytné prostředí. Navíc část bytového fondu v pohraniční vesnici byla vlivem válečných poměrů, sociálního postavení části Němců a jejich určité konzervativnosti z hlediska stavebního a celkového vybavení na poměrně nízkém stupni, takže do mnohých domů bylo zapotřebí teprve zavádět elektřinu, vodu atd. Bylo zřejmé, že noví obyvatelé výrazně změní tvář pohraniční zástavby, čímž se vydělí ze starousedlické komunity, a odstraní všechny odkazy na německou kulturu. Protože prioritou bylo, aby zde lidé zůstali, nikoho nezajímalo chování lidí hledajících si vztah k novému domovu a jejich zásahy do tradiční zástavby. S časovým odstupem je jasné, že reinterpretace kulturních kódů pohraničí byla nutná. Noví lidé vytvářeli novou tvář.

Na rozdíl od tradičního a moudrého přístupu postupovali novoosídlenci při snahách o vybudování vztahu k domu zcela v rozporu s památkářskými zásadami a estetickým a historickým citem. Uveďme citát článku Josefa Scheybala v časopise Český lid: „… Domy v hornatém pohraničí připadaly

obyvatelům prosluněných českých rovin a pahorkatin smutné, studené, temné. Vadila jim záliba domácího obyvatelstva v temných barevných odstínech, vadila jim také slabost pro šedivou barvu, tradovaná už od raného klasicismu, kdy byly světlešedými barvami natírány dřevěné domy severočeských faktorských vesnic a městeček. Kombinace černých, zelených, šedých a tmavohnědých tónů jim připadaly ponuré; vápenné, jasně bílé nátěry fasád mrtvolné; ostré nažloutlé okry zděných budov příliš vtíravé. Mnozí novoosídlenci se v pětačtyřicátém roce poprvé setkali s hrázděnou konstrukcí. Někteří ji přijali jako nutné zlo, jiní se s ní nesmířili nikdy. Slýchali jsme od nich stížnosti, že v domě se sice dobře bydlí, ale připadá jim to všechno příliš ‚německé‘. Hrázdění jim připomínalo původní obyvatelstvo, a proto hledali způsob, jak je snadno a rychle zamaskovat. Byla tu ovšem také hlediska účelová: snaha zesílit slabou zeď, zabezpečit ji proti povětrnosti a zároveň tak prohřát vnitřek. Se zvýšenými požadavky bytové kultury začala být mnohem intenzivněji zobytňována patra, vznikly v nich samostatné byty a to vedlo k nutnosti zpevnit a konzervovat stěny. Mnozí se spokojili s vnitřní úpravou, jiní ‚zafáčovali‘ dům zevně i zevnitř tak, že jeho původní materiál nakonec zcela zanikl pod vrstvami hobry, sololitu, dřevotřísky, drátěného omítnutého pletiva, prkenného bednění. … Ve městech severních Čech nové obyvatelstvo nenalezlo většinou dobrý poměr k starobylé kráse pískovcových portálů z rozhraní18. a19. století. Portály byly od samého začátku odstraňovány a nahrazovány novými střízlivými dveřmi z lakovaných palubků. Dosud se nám nepodařilo zjistit, odkud vyšla tak obecná nechuť k ušlechtilému, mistrovsky opracovanému přírodnímu materiálu! Kutilové se smyslem pro humor pestřili portály blýskavými emaily a křiklavým latexem. … Obecný odklon od přírodního materiálu slavil … triumfy! Své uplatnění nalezli rovněž umělci ‚tvůrčích‘ sklonů. V cizím prostředí kouzlili na stěny verand kus důvěrně známého domova. Podle pohlednic malovali Karlštejny, Trosky, Křivokláty, Humprechty i Hradčany. K nejodvážnějším patřili figuralisté, kteří uměli na stěnu verandy vykouzlit luznou podkasanou vílu … nebo rozsochatého Krakonoše.“

Dnes jsou nosné části pohraničního genia loci (významná „umělá“ místa, jižní stráně zaniklých vesnic, zachovalá jádra vesnic a měst) nejvýznamnější devízou a biotopem, který se jinde nenachází. Z polí se staly horské louky, které postupně zarůstají náletovými dřevinami a solitérními smrky. Zaniklo zde osídlení a cesty. Dnes již nejsou ve stráních vidět kamenné základy domů a jejich černé kuchyně s komínem. Zůstaly pouze milosrdnější haldy kamení a kamenné zídky a úvozy, které jsou dnes domovem plazů, mechu a borůvčí. Tyto oblasti představují nejcharakterističtější a nejkrásnější součást novodobého genia loci dnešního pohraničí. Příroda, která se do těchto míst vrátila, vdechla novou kvalitu dnešnímu životu místních obyvatel a rekreantů. Pokud bychom uvažovali o ochraně cenných postkulturních pohraničních území, jako je tomu v NP Šumava, a zároveň mohli ukázat na původní tvář v době osídlení, ideální cestou pro tuto poučnou procházku by bylo vytvoření tzv. naučných chodníků. V rámci nich by mohlo vzniknout mnoho informačních zastavení vysvětlujících sukcesní proces v místech, kde se do daného území vrací fauna a flóra. Bylo-li by možné zrekonstruovat alespoň jeden pozemek podle tradičního způsobu stavby a obhospodařování, bylo by srovnání dokonalé.

Protože je genius loci historicky působící silou, může být řeč o duchu místa současně tvořených Sudet až v blíže neurčené budoucnosti. Zájem o tradice a původní charakter místa je tedy základním doprovodným projevem genia loci dnešních Sudet. Proto lze interpretovat dnešní snahy o obnovu důležitých funkčních, estetických i duchovních míst pohraničí jako cestu k návratu vyváženého genia loci. Jinak řečeno – po uragánu změn v pohraničí po 2. světové válce a po roce 1989 je nyní potřeba časově neomezené období jistého poklidu. Musí zde proběhnout pomalá akceptace inovací a obnovy tradic. Stejně důležité je, aby bylo možno původní domy moderně rekonstruovat, aby se v nich jejich obyvatelům dobře a komfortně žilo. Teprve potom můžeme mluvit o plošné péči o charakteristickou zástavbu regionů. Lidé si musí rozmyslet, zda lpět na dogmatu ideologické a nacionálně-kulturní čistoty, nebo jestli jsou důležitější krása, harmonie a tradice, ať pocházejí od koho pocházejí. Takový postoj nelze urychlit ani ho vnutit. Musí vykrystalizovat, uzrát.

Pomalý vývoj je v dnešní společnosti pociťován jako základní chybějící článek v procesu udržování zpětných vazeb lidstva s jeho prostředím. Sociální ekologové považují plynulou akceptaci za klíčový předpoklad pro kultivované a široce přijímané sociální, ekologické i ekonomické chování.

V samotné přeměně pohraničí z vysoce osídleného území (někdy označovaného za přelidněné) na poloprázdnou volnou krajinu, v níž probíhá sukcese, vidíme precedentní zásah do krajiny, kterou opustili lidé. Popisovaný model je proto možným příkladem, jak se vyrovnat s obdobnými procesy v krajině budoucnosti.

„Získali“ jsme v pohraničních oblastech mnoho takových „postkulturních“ krajin. Jakou cestu utváření těchto lokalit zvolíme, je i na nás. Třeba tím, že se pustíme do diskuze i s odborníky a s úředníky.

Naše práce

  • Koncert

    Smíření 2016

    Smíření 2016

    V rámci Smíření 2016 jsme se Sdružením Ackermann-Gemeinde připravili sérii aktivit, jež vyvrcholí v listopadu 2016 koncertem Smíření pro české a německé pamětníky, který doprovodí umělecká instalace a česko-německá výstava s názvem „Pod jednou střechou“. Více informací

  • Nová kniha

    Odchody a návraty

    Odchody a návraty

    Vzpomínková kultura a životní příběhy sudetských Němců v českých zemích a Bavorsku ve 20. století. Život Němců v Sudetech, jejich vyhnání po roce 1945, následný příchod do Bavorska a dlouhý proces integrace. Jaké vzpomínky v sobě nosí odsunutí Němci? Jak se mění v rámci generací? Jak na německou minulost naopak hledí Češi žijící v Sudetech? To vše a mnohem více zrcadlí kniha Odchody a návraty. Kniha je překladem německého originálu Erinnerungskultur und Lebensläufe. Více informací

  • Kniha

    Zmizelé Sudety

    Zmizelé Sudety

    Sudety dříve a nyní na fotografiích. Náš bestseller dává obrazovou odpověď na otázky, které napadají každého, kdo vyrazí do krajiny v pohraničí a má chuť přemýšlet nad vzkazem, kterým nám tato krajina dává. Více informací

  • Občanské vzdělávání

    Zapojme.se

    Zapojme.se

    Podporujeme dobrovolnictví na místní úrovni. Natočili jsme sérii reportáží pro ČT 24, dva dokumentární filmy pro ČT 2 jsou ještě ve výrobě. Vytvořili jsme také velmi dobrý e-learning na nejrůznější témata spojená se zapojováním do komunitního života. Pořádáme workshopy. Více informací

  • Výstava

    Tragická místa paměti

    Tragická místa paměti

    Od roku 2010 je na cestách putovní výstava, kterou provádí studenti severočeských gymnázií po tragických místech některých míst svého kraje v období 1938 - 1945. Na řadě konkrétních příběhů z Ústí nad Labem, Chomutova, Postoloprt, Kadaně, Žatce a dalších míst lze podrobně nahlédnout do soužití dvou národů uprostřed Evropy. Putovní výstavu je možné objednat i k vám, kontaktujte nás prosím na: info@antikomplex.cz Více informací

  • Výstava

    Zmizelé Sudety

    Zmizelé Sudety

    Putovní výstava Zmizelé Sudety je na cestě od prosince 2002 a putuje dále, téměř každý měsíc je k vidění jinde. Ukazuje nejvýraznější proměny krajiny v pohraničí a zejména těžko nahraditelné kulturní ztráty v důsledku poválečného vysídlení Němců. Vrátit to samozřejmě nelze, ale je velmi užitečné vědět, co se tím u nás změnilo a pracovat s tím. Putovní výstavu je možné objednat i k vám, kontaktujte nás prosím na: info@antikomplex.cz Více informací

  • Kniha

    Zůstali tu s námi - příběhy českých Němců

    Bei uns verbliebene

    Tři generace zůstavších i navrátivších se Němců vyprávějí o tom, jaké to bylo a je být českým Němcem. Tři odborné studie o historii, identitě a jazyku německé menšiny uvádějí čtrnáct rozhovorů a napomáhají jejich porozumění v souvislostech. Více informací

  • Kniha

    Nejsou jako my

    Nejsou jako my

    Němci, Romové a volynští Češi - jaký byl jejich osud v pohraničí v 50. letech? Vztah moci k menšinám je velmi dobré zrcadlo povahy komunistického státu. Matěj Spurný přináší ve své knize mnoho nových postřehů a podnětů. Více informací

  • Kniha

    Sudetské příběhy

    Sudetské příběhy

    Sudety a jejich lidé - současní i minulí. Příběh Sudet se obvykle vypráví pouze s ohledem na několik málo let po válce. Na to, jaké byly osudy vyhnaných Němců v Německu a nových osídlenců v pohraničí se zapomíná. Naše nová kniha se to pokouší změnit. Více informací