Výstava Zmizelé Sudety ve Waldkraiburgu

V lesích východně od Mnichova se do té doby nacházela pouze v mnoha bunkrech dobře skrytá muniční továrna. Výrobní provozvy vyhodila americká armáda hned po válce do vzduchu, ale zůstalo mnoho skladových a provozních prostor, do nichž přišli sudetští Němci zejména z Orlických hor, Nového Boru, Kamenického Šenova ale i dalších oblastí Sudet. Brzy se v provizorních podmínkách rozjely z domova známé výroby skla, dřevěných hraček či knoflíků. Na betonový bunkr se přistavěla dřevěná nástavba, každému z českého pohraničí vizuálně povědomá, a rodinné domky byly na světě. Dondes se ve Waldkraiburgu v takových domech bydlí, beton ostatně něco vydrží. I první kostel se ve Waldkraiburgu podobal bunkru nikoli náhodou.

Město není upřímně řečeno moc atraktivní po stavební stránce, protože celé pochází z 50. a 60. let 20. století. Ale má zajímavého ducha. Navzdory naší zažité představě o sudetských Němcích, kteří jsou tak trochu zpátečničtí a věčně se ohlížejí zpět, Waldkraiburg působí spíše jako mladé a živé město. Snad je to tím, že v něm převažují lidé, kteří jej nedávno v podstatě z ničeho vybudovali. Také vedení místního Landsmannschaftu je také nezvykle v rukou otevřených lidí střední generace.

Zahájení se vydařilo. Přišlo asi osmdesát lidí, zpívali se i české lidové písně - v češitně. Z českého pohledu byl překvapivý také velký zájem regionálních politiků. Sudetské téma je zjevně stále součástí místní identity a politici musí dávat najevo, že o tom vědí.