Vychází nová kniha Matěje Spurného "Nejsou jako my"

„Jako celek cítí se u nás reemigranti doma, srůstají se svým prostředím, velkou většinou jsou spokojeni a jejich případné potíže neliší se od těch, které mají i ostatní spoluobčané.“( Ze zprávy o provedení hromadné reemigrace, 1949)
„Necítíme se zde jako doma, nýbrž jako ve službě nějakého mohutného pána, který má tu moc každého poddaného kopnout a trýznit. Byli jsme zde hanebně přijati a poměry se stále zhoršují. […] Němcům se zde věří více nežli nám.“ (Ze stížnosti reemigrantů, západní Čechy, 1946)

Dva citáty z knihy Nejsou jako my ukazují bohatost pramenného materiálu, na němž autor ukazuje proměny vztahu československé společnosti k etnickým menšinám během jednoho z nejdramatičtějších období českých moderních dějin. V tomto případě se jedná o volyňské Čechy, kteří byli po válce různými způsoby motivováni k imigraci a kteří byli v Československu na rozdíl od jiných skupin obyvatelstva pojímáni jako správní Slované. O to překvapivější jsou rozpory mezi oficiálními prohlášeními a realitou každodenního života, kdy jsou skupiny volyňských Čechů chápány jako cizorodé a rušivé prvky.

Jak tyto dva citáty ukazují, Matěj Spurný se ve své knize věnuje nejen tomu, jak se o menšinách v dané době mluvilo a myslelo, ale i jak v praxi vypadalo konkrétní soužití příslušníků menšin s většinovou společností. Záměrem knihy je na příkladu vztahu k menšinám analyzovat napětí a vzájemné ovlivňování obou těchto rovin - ideologických východisek vyjádřených v konkrétních politických záměrech na jedné straně a na druhé myšlení, představy a jednání konkrétních lidí z českého pohraničí.

Toto téma umožňuje autorovi nový pohled na širší téma, kterým jsou počátky socialistické diktatury v Československu. „Napravujeme osudné chyby minulosti a vyháníme Němce z naší české vlasti. Vrátili jsme českému národu celou jeho odvěkou domovinu i s těmi nejkrásnějšími pohraničními oblastmi. /…/ Uskutečňujeme sen celých generací a budujeme nové Československo jako národní stát Čechů a Slováků.“ (ministr informací Václav Kopecký na VIII. sjezdu KSČ)
Na příkladu proměňujícího se vztahu české společnosti i jejích politických elit vůči menšinám dokumentuje, jak poválečná touha po očistě společnosti a přístupnost k násilným řešením otevřely cestu k diktatuře.

Autor samozřejmě netvrdí, že by represe ve státním socialismu byla vždy pouhou odpovědí na společenskou poptávku. Analýza vztahu k menšinám, kterou přináší jeho kniha, ale přinejmenším zpochybňuje železnou logiku vyprávění o zlém režimu a dobré společnosti, která se stala jeho nevinnou obětí. Očista společnosti, přinášející různé formy represe i teroru, byla v první řadě vyjádřením společenské vůle, nikoliv pouze metodou, kterou by mocní zastrašovali ovládané. Energii a dynamiku čerpal tento způsob utváření společnosti převážně zdola a její využívání bylo pro KSČ ve čtyřicátých i v padesátých letech úspěšnou legitimizační strategií.

Kniha je přepracovanou verzí disertace Matěje Spurného nedávno obhájené na FF UK.