Jeden region – jeden domov. Vzpomínky jako klíč k minulosti

Úvodní esej ke knize Sudetské příběhy / Sudetengeschichten od Sarah Scholl-Schneider, Miroslava Schneidera a Matěje Spurného.

Vzpomínky jako klíč k minulosti

Jeden středoevropský region, Sudety, spojuje dvě skupiny lidí, kteří toho o sobě z různých důvodů vědí poměrně málo: jeho bývalé a současné obyvatele. Ti druzí se zde mohli usídlit až poté, co ti první museli odejít. Zatímco jedni si živě vzpomínají na jednotlivá místa a události, stala se pro druhé, často po složitých zápasech, tatáž místa novým domovem. Zatímco jedni byli hořce zklamáni z „Čechů“, šířil komunistický režim mezi druhými politiku negace a vytěsnění jakéhokoliv vzpomínání na vše „německé“. To všechno utváří povědomí o minulosti a současnosti na obou stranách. Je tu ale ještě něco, co obě skupiny lidí spojuje: hledání nového domova. Nového domova, jenž je často nepřijímal právě s otevřenou náručí. Nového domova, který si každý z nich musel teprve vytvořit. Anna Vlková, která přišla do Čech z ukrajinské Volyně, a Edith Voigt, která se po vyhnání ze Sudet octla v sovětské okupační zóně Německa, vzpomínají docela podobně na první školní den v novém prostředí. Anna Vlková říká: „[…] pamatuju si, jak si nás, kteří jsme přijeli z Volyně, pan učitel Drapák postavil do řady. Dovedu si představit, jak jsme na ty děti museli působit. Měli jsme takové ty doma ušité válenky z filcu, maminka to ušila, skoro všechny maminky to takhle ušily, protože po válce nic na trhu nebylo, a tak se to dělalo, jak to šlo. A měli jsme samozřejmě pletené rohaté čepice. Tak jsme tam takhle stáli, ustrašení, co bude, a učitel nás rozsadil k českým dětem. Docela rychle jsme si ale zvykli […]“ Edith Voigt vypráví: „My děti jsme se ale mezi sebou brzy skamarádily, i když nám říkali ‚katolické krysí ocasy‘ a podobně.“

Ve vzpomínkách jedněch hraje klíčovou roli příchod do Sudet, pro druhé je to naopak odchod nebo útěk z tohoto kraje. Nejvíce se do vzpomínek obyčejně zapsaly těžké, bolestivé chvíle. Zlomové momenty, které často navzájem oddělují dvě odlišné životní etapy. Proto je tak napínavé s těmito pamětníky mluvit. A proto je tak důležité, aby mohli své příběhy sdílet s ostatními. Proti znovu a znovu se objevujícím pochybnostem, že se jedná o současné pohledy, které minulé hodnotí a zařazují do předem připravených schémat, můžeme namítnout, že nám vzpomínky dávají i jedinečnou příležitost mluvit s poměrně starými lidmi. Prostřednictvím rozhovorů tak chceme zprostředkovat víc než jen osobní hledání a spontánní dojmy. Díky již „usazeným“ vzpomínkám máme možnost skrze individuální životní příběhy alespoň zčásti porozumět i různým vzorcům kolektivní paměti. Chtěli bychom, aby obě strany díky této knize měly příležitost poznat osudy těch druhých. Již samotné rozhovory, které jsme vedli při její přípravě, nás přesvědčily o tom, že je to třeba. Často jsme naráželi na údiv. „Tak oni tam přišli dokonce i Řekové?“ divila se řada sudetoněmeckých pamětníků. Pamětníci z české strany jsou, pravda, s problematikou osudů vysídlených Němců obeznámeni o něco lépe. Každopádně ale podle našeho mínění přichází čas, kdy je třeba poznávání obou historických dějů, které tak zásadně formovaly oblast Sudet, tedy vyhnání a jeho důsledky a doosídlování se všemi souvislostmi, vzájemně propojit. Zde uveřejněnými studiemi i prostřednictvím pestré palety individuálních vzpomínek se snažíme čelit jednostranným interpretacím.

Na tomto místě se, v zájmu porozumění našemu záměru, sluší popsat kontext spolupráce mezi Antikomplexem a Katedrou bavorských a švábských zemských dějin Univerzity v Augšpurku, jejímž výsledkem je i kniha, kterou držíte v ruce. Na katedře bavorských a švábských zemských dějin se v rámci projektu „Sudetoněmečtí vyhnanci v Bavorsku – rozhovory a dokumentace“ pod vedením Prof. Dr. Marity Krauss věnujeme otázkám multietnického soužití v českých zemích do konce druhé světové války a tematice vyhnání, integrace a nových začátků ve sjednocující se Evropě. Vycházíme přitom z konceptu plánovaného Sudetoněmeckého muzea v Mnichově, který vypracovala právě Marita Krauss. Jedná se v podstatě o pilotní projekt, jehož jádrem jsou rozhovory se sudetoněmeckými vyhnanci žijícími v Bavorsku. Na jednotlivých lidských příbězích se dá ukázat, jaké možnosti se nabízejí, chceme-li zkoumat a veřejnosti představovat „stýkání a potýkání“ Čechů a Němců před nuceným vysídlením i v dnešní srůstající Evropě. Lidé z občanského sdružení Antikomplex začali před několika lety naopak nahrávat rozhovory s těmi, kteří prožili v Sudetech (převážně) poválečnou éru. Řadu let již zkoumají především proměny kulturní krajiny (viz např. výstava a kniha Zmizelé Sudety) a tímto způsobem chtěli své dosavadní snahy doplnit o obraz proměn společnosti, která tuto krajinu obývá. Tak vznikla knížka Sudetské osudy, v níž promlouvají jak lidé, kteří v Sudetech žili již před válkou, tak i ti, kteří zdejší kraj osídlili až po roce 1945. Lidi, kteří tvořili většinu zdejšího obyvatelstva před válkou a kteří byli záhy po jejím konci vysídleni, však v Sudetských osudech zastupuje jediný pamětník, který se do Sudet na stará kolena na pár let vrátil. Přitom se ovšem česká veřejnost o zkušenost vyhnaných Němců, o níž se zpravidla dozvídají jen zprostředkovaně, čím dál tím více zajímá.

Tak vznikl nápad porovnat vyprávění lidí, jací se objevují v Sudetských osudech, s rozhovory se sudetoněmeckými vyhnanci. Že takové srovnání musí být publikováno v obou jazykových variantách, se rozumělo samo sebou. Rozhodli jsme se tuto myšlenku zhmotnit v rámci společného projektu, za jehož fi nanční podporu se sluší poděkovat Česko-německému fondu budoucnosti.

Lidské osudy se na rozdíl od archiválií dají jen těžko rozčlenit do přihrádek. Přesto jsme k tomu znovu a znovu nuceni, v rámci této knihy přinejmenším snahou o jistou přehlednost. Od počátku bylo zřejmé, že rozhovory z české strany jsou svým způsobem reprezentativnější. Lidi, kteří se po válce vraceli do Sudet nebo sem přicházeli jako noví osídlenci, navzdory jejich jedinečnosti můžeme vnímat jako představitelé jistých typů životních příběhů. „Navrátilce“ v naší knížce zastupuje Liselotte Židová, pocházející z německo-židovské rodiny z Bruntálska. Část její rodiny byla vyhnána z domova v roce 1938, další příbuzní naopak v roce 1945 – podle toho, zda byli spíše Židé, nebo spíše Němci. Největší část nových osídlenců, Čechy z vnitrozemí, reprezentuje Jindřich Trávník, který přišel jako mladý lékař v padesátých letech na umístěnku do severních Čech. Pestrou skupinu reemigrantů a repatriantů zastupují Eva Šerá, pocházející ze skupiny slezských Čechů, kteří paradoxně často uměli česky hůře než vyhánění sudetští Němci, a manželé Vlkovi, kteří přišli z dnes ukrajinské Volyně. Asi nejexotičtější osídlence, totiž emigranty z řad řeckých komunistů, reprezentuje Ilias Michopulos, který se do Československa dostal s dalšími řeckými dětmi v roce 1948 a z něhož se během dalších desetiletí stal český vlastenec s řeckými kořeny.

Vyhnanci, s nimiž jsme natáčeli rozhovory v rámci projektu „Sudetoněmečtí vyhnanci v Bavorsku“, se mohou na první pohled jevit jako homogenní skupina. Každopádně je výrazně těžší je rozčlenit do jednotlivých kategorií. Všichni pocházejí ze Sudet a všichni se nakonec octli v Bavorsku. Při bližším pohledu ale bylo zřejmé, že především v tom, jak jednotliví vyhnanci zacházejí se svým sudetoněmeckým osudem, existují velké rozdíly, které od sebe jednotlivé zástupce této skupiny dost zásadně odlišují. Každý příběh má krom toho samozřejmě své neopakovatelné zvláštnosti. Nakonec jsme vybrali pět životních příběhů, které se navzdory svému, na první pohled společnému osudu odvíjely velice odlišně. Členka krajanského sdružení Helga Heller se aktivně angažuje v sudetoněmeckém spolkovém životě. Toto angažmá je pro tuto občanku Pasova a rodačku z České Lípy svým způsobem náhradou za ztracený domov. Její příběh je zároveň zajímavým historickým pramenem, zejména vzhledem k jejímu dvojímu vyhnání – nejprve v rámci „divokého odsunu“, posléze „organizovaně“. Další pamětník „organizovaného odsunu“, Ernst Kukula, je aktivním členem katolického sdružení vyhnaných Němců, Ackermann-Gemeinde. Ke zvláštnostem jeho příběhu patří, že jeho rodný dům, který jeho předkům patřil po několik století, rodiče nemuseli odevzdat cizím lidem, ale mohli jej předat vlastním příbuzným. Možná je to jen náhoda, ale jak paní Heller, tak pan Kukula si v Bavorsku vzali rovněž vyhnané krajany. Životní příběh Marlene Wetzel Hackspacher je v mnoha ohledech napínavý. Do Bavorska přišla s „neviditelným“ a zároveň nelegálním „zavazadlem“, díky čemuž mohla ve Švábsku založit továrnu na oplatky. Její vyprávění zprostředkovává příběh výjimečně zdařilé integrace, k níž ovšem přispěla řada okolností. Johann Swetlik byl na konci války již dospělý muž; jeho životní příběh tak nebyl prostý zvratů a nových začátků, což se týká především jeho profesního života. Skutečnost, že musel ve Švábsku začínat od nuly, ho ovšem neodradila od snahy udržet kontakty se starou vlastí. Edith Voigt nový začátek zažila hned dvakrát. Její rodina byla vyhnána nejprve do sovětské okupační zóny, odkud paní Voigt s rodiči v roce 1955 utekla do západního Německa, aby si zde opět založili novou existenci.

Z rozhovorů s pamětníky se dá vyčíst mnohé. Zkušenost ztráty původní vlasti nemusí z lidí nutně učinit celoživotní bezdomovce, ale nabízí naopak řadu různých možností, jak zakotvit někde jinde. Vlast nebo domov se dá vnímat i jako sociální prostor, který utváří i každodenní komunikace mezi známými, setkávání krajanů nebo čtení či psaní článků v krajanských listech. To vše se může odehrávat v jiném geografi ckém bodě než tam, kde leží původní, fyzická vlast. Domov je vždy něco hodně osobního, není to abstraktní kategorie. O takové osobní, individuální vlasti člověk může snít. Takový domov voní dětstvím. Jeho ztráta často vede k tomu, že v myslích a srdcích vyvstává naléhavěji a v bohatších barvách, než jak vnímá vlast někdo, koho dennodenně fyzicky obklopuje. Ilias Michopulos, který přišel do Sudet po roce 1945, nedokáže jednoznačně odpovědět na otázku, kde je doma, ale poznamenává: „Máme rádi tyhle hory, tuhle krajinu, i když je tu trošku chladněji.“ A Marlene Wetzel Hackspacher, vyhnaná po válce ze Sudet, k tomu říká: „Má vlast zůstane v mé hlavě taková, jaká byla. Tak krásná.“ Společným jmenovatelem tu je, jak se zdá, krajina. Pro jedny je to krajina za jejich domem, pro druhé ve vzpomínkách. I desetiletí přetrvávající nebo nově vzniklé kontakty do staré vlasti, které má většina sudetských Němců díky různým návštěvám, jsou dokladem obrovského významu regionu i pro ty, kteří jej museli opustit. Byli bychom rádi, kdyby seznámení s příběhy dnešních obyvatel Sudet, které v této knize předkládá Antikomplex, vedlo k rozšíření těchto kontaktů! A kdyby současní obyvatelé tohoto kraje díky znalosti příběhů svých předchůdců mohli o něco rozšířit povědomí o svém současném domovu. A kdyby, v neposlední řadě, všichni čtenáři této knížky její příběhy nějak zužitkovali; jako pramen informací o minulosti, jako dějiny ve formě příběhů, jako kamínky velké historické mozaiky, jako cestu, jak nacházet společné v rozmanitosti a spojující v tom, co bylo po dlouhá léta odděleno. Anebo alespoň jako napínavou četbu.

Od živého rozhovoru k textu v knize

„Já vám neřeknu nic podstatného,“ reagují mnozí pamětníci na výzvu, aby vyprávěli svůj životní příběh. O pár minut později již jsou uprostřed dramatických historických událostí a popisují místa, na nichž se odehrály. Jako by člověk musel pamětníky k vypravování pobízet. Ano, právě to jsme také činili. Oral history, ústně zprostředkovaná minulost, obnáší krom přitažlivosti „bezprostředního“ – ale také velice „lidského“ – ještě jednu zvláštnost v rámci historických a kulturních věd; je zároveň pramenem i metodou. V souvislosti s knihou, kterou držíte v ruce, je třeba nejprve poznamenat pár slov k metodě: zde shromážděné rozhovory nevznikly na základě pevně daného dotazníku. Pro všechny společná byla pouze první otázka, tedy výzva, aby pamětníci vyprávěli svůj životaběh. Byla záměrně otevřená, tak aby každý z pamětníků měl možnost své vyprávění svobodně strukturovat, ale také klást důraz na to, co mu připadá zvlášť důležité. Výhoda tohoto přístupu je zřejmá: jednak měl každý z vypravěčů možnost se na začátku „rozmluvit“. Zároveň je ale toto svobodné uspořádání vlastního vyprávění pro další analýzu zcela zásadní: na co se vypravěč zaměřuje, chce-li vyprávět o svém životě? Můžeme v rámci vyprávění těchto lidí objevit „hlavní linie“, jak nazval kulturolog Albrecht Lehmann základní osy vyprávění, tedy subjektivní kategorizaci, která je „nosnou konstrukcí strukturující vlastní život“? Otázky, které následovaly poté, co vypravěč odvyprávěl svůj základní příběh, byly u každého pamětníka jiné a zaměřovaly se na nejzajímavější momenty předchozího autobiografického vyprávění. Tázající se nechali vést svým vlastním povědomím o tématu, přičemž každý kladl důraz na trochu jiné aspekty.

Všechny rozhovory jsme nahráli na digitální diktafon a následně přepsali. V knize publikujeme zkrácené, redakčně upravené a pamětníky autorizované verze těchto přepisů. Samozřejmě je při této redakční práci, už kvůli krácení v souvislosti s redakčními úpravami, nutné dělat kompromisy. Převést mluvenou řeč do čitelného textu, aniž by přitom mluvený charakter vyprávění zcela zanikl (a to všechno ještě přeložit!), nás jako redaktory postavilo před nejedno dilema. Doufáme, že se podařilo nalézt příjemnou cestu, jež uchovává jedinečnost mluveného vyprávění, ale zároveň umožňuje relativně hladké čtení. Ani krácení rozhovorů, jejichž délka se pohybovala mezi jednou a několika hodinami, nebylo vždycky jednoduché. V zájmu větší srozumitelnosti a logické strukturace textu jsme tu a tam vkládali otázky, které v původním rozhovoru nebyly ve stejné podobě položeny. Každý zájemce se nicméně může seznámit jak s kompletními přepisy, tak i s původními nahrávkami. Stačí kontaktovat některou z obou partnerských institucí, které na projektu spolupracovaly.

České rozhovory zpracované lidmi z Antikomplexu se dají, co se jejich geneze týče, rozdělit do tří kategorií. Tři z nich vycházejí z materiálu, který natočil Matěj Spurný v letech 2005–2006 pro knihu Sudetské osudy. Dva z těchto z těchto starších rozhovorů byly právě v Sudetských rozhovorech rovněž publikovány - jedná se natolik jedinečné životní příběhy s takovou výpovědní hodnotou, že jsme je nechtěli nahrazovat jinými vyprávěními a zpřístupnili je v této publikaci nyní i německým čtenářům. Rozhovor s Evou Šerou nahrál v rámci dokumentace osudů lidí z Krušnohoří Petr Mikšíček a nahrávku vyprávění Jindřícha Trávníka pořídil výlučně pro knihu, kterou držíte v ruce, Matěj Spurný. Výběr přibližně stovky pamětníků, jejichž vyprávění v posledních letech v rámci své dokumentační činnosti nahráli členové Antikomplexu, vychází z dlouhodobých zkušeností aktivních členů sdružení, které se od roku 1998 snaží mapovat a české veřejnosti představovat minulost i současnost společnosti v českém pohraničí. To platí i pro užší výběr vyprávění publikovaných v této knize. Lidé z Antikomplexu se pochopitelně cítí osloveni zejména (byť nikoli výhradně) dramatickými životními příběhy, výběr tak nemůže být zcela reprezentativní. Na druhou stranu je ale třeba přiznat, že mezi příslušníky starší generace v Sudetech se jen stěží hledají lidé, kteří by nebyli někdy někam nuceně přesídleni nebo nezažili nějaký obdobný zlomový okamžik.

Rozhovory, které vznikaly pro Katedru bavorských a švábských zemských dějin Univerzity v Augšpurku, nahrávalo v různých kontextech několik různých osob. Cítíme proto povinnost i v tomto případě říci pár slov k jejich vzniku. Až na rozhovor s Helgou Heller byla všechny ostatní zde publikovaná vyprávění natočena a zpracována v rámci cvičení k oral history na Univerzitě v Augšpurku. Rozhovory proto vedli „začátečníci“, kteří se během svého studia zabývali danou problematikou. Jedná se o Felicitase Heimanna, Johanna Moosdieleho, Birgit Pfeiff er a Jakoba Schwrzbäckera. Všem čtyřem patří náš dík, mimo jiné i za výběr pamětníků. Skutečnost, že pamětníky vybírali právě studenti, přispěla k určité pestrosti našeho „vzorku“. Rozhovor s paní Heller realizovala Sarah Scholl-Schneider, která vedla zmíněná cvičení, a to z pověření Sudetoněmecké nadace. Ta totiž od roku 2009 celý pamětnický projekt fi nancuje, konkrétně z prostředků Bavorského ministerstva sociálních věcí a Bavorského zemského sněmu. Nadaci děkujeme za to, že jsme mohli i tento rozhovor uveřejnit v této knize. Obecně se dá říci, že téměř všichni sudetoněmečtí pamětníci a pamětnice (které neoslovujeme na základě členských listin různých spolků, ale na základě „principu sněhové koule“), byli a jsou ochotni s námi hovořit. Chtějí se podělit o své vzpomínky, a to především s mladší generací. Rozhovory jsme natáčeli u pamětníků doma, v ideálním případě aniž by u nich byla přítomna ještě nějaká další osoba. Prostředí, v němž probíhá rozhovor, je poměrně důležité: nahrané rozhovory jsou námi vytvořenými prameny. Jejich součástí, zaznamenanou přinejlepším pouze v doprovodném protokolu, jsou i slovy nevyjádřená sdělení, případně jejich absence, prekérní situace, k nimž došlo v průběhu rozhovoru, témata hovoru před zapnutím nahrávacího zařízení a po jeho vypnutí, ale také pocity vzájemné sympatie nebo asymetrický „poměr sil“ mezi tazatelem a vypravěčem.

Tady se pochopitelně dotýkáme všeobecných otázek vztahujících se k oral history jako historickému prameni. Jako vědci vytváříme prostřednictvím našich dotazů směrovaných na pamětníky a pamětnice pramen, v jehož rámci hrajeme sami nezanedbatelnou roli. Pokud se totiž necháme pamětníkem provádět jeho vlastním životním příběhem, stáváme se zároveň součástí jeho vyprávění, součástí jeho svědectví o dějinách. Svému vnukovi by takový pamětník vyprávěl určitě něco trochu jiného než vědci. Z nepřeberné,

a vlastně nereprodukovatelné zásobárny svých vzpomínek pamětník vybírá jednotlivé střípky, z nichž dává dohromady příběh, který nám nakonec vypráví. Kdo si takový příběh nechává vypravovat, je v jistém slova smyslu jeho spolutvůrcem. Nejen tazatel, ale i čtenář by se tak měl neustále kriticky ptát, z jaké pozice pamětník vlastně své vzpomínky vypravuje. Měl by vědět, že vzpomínky jsou rekonstrukcí napjatou mezi původními zážitky a pozdějšími dopady toho, co bylo prožito. I když něco (subjektivně) víme, zakazuje nám často všeobecné povědomí, abychom o svém autentickém zážitku vyprávěli dalším – a to proto, že jsme se mezitím poučili, že naše zkušenost by mohla být mnohým nepříjemná. Způsob, kterým se o některých věcech vypráví, může být často také ovlivněn neviditelnými „ostatními“, patřícími ke stejné skupině (kteří jsou schopni posoudit věrohodnost řečeného), ale také vzorci ofi ciální paměti, které zprostředkovávají například média. Musíme tedy brát v úvahu, „že zkušenosti z první a druhé ruky, tedy ‚zkušenosti světa‘ a ‚zkušenosti knižní‘ […] – jsou v našem vědomí vzájemně neoddělitelně provázané“ (Albrecht Lehmann). I tradované zkušenosti a zážitky se mohou stát součástí životního příběhu, což se velice intenzivně a s velice překvapivými výsledky zkoumá v rámci výzkumu tzv. rodinné paměti. Úkolem oral history tedy není najít objektivní pravdu. Pravdy pamětníků mohou být naopak kriticky zpochybňovány, k čemuž může posloužit právě hlubší vhled do jejich životů. Pojďme se o to pokusit.

Naše práce

  • Koncert

    Smíření 2016

    Smíření 2016

    V rámci Smíření 2016 jsme se Sdružením Ackermann-Gemeinde připravili sérii aktivit, jež vyvrcholí v listopadu 2016 koncertem Smíření pro české a německé pamětníky, který doprovodí umělecká instalace a česko-německá výstava s názvem „Pod jednou střechou“. Více informací

  • Nová kniha

    Odchody a návraty

    Odchody a návraty

    Vzpomínková kultura a životní příběhy sudetských Němců v českých zemích a Bavorsku ve 20. století. Život Němců v Sudetech, jejich vyhnání po roce 1945, následný příchod do Bavorska a dlouhý proces integrace. Jaké vzpomínky v sobě nosí odsunutí Němci? Jak se mění v rámci generací? Jak na německou minulost naopak hledí Češi žijící v Sudetech? To vše a mnohem více zrcadlí kniha Odchody a návraty. Kniha je překladem německého originálu Erinnerungskultur und Lebensläufe. Více informací

  • Kniha

    Zmizelé Sudety

    Zmizelé Sudety

    Sudety dříve a nyní na fotografiích. Náš bestseller dává obrazovou odpověď na otázky, které napadají každého, kdo vyrazí do krajiny v pohraničí a má chuť přemýšlet nad vzkazem, kterým nám tato krajina dává. Více informací

  • Občanské vzdělávání

    Zapojme.se

    Zapojme.se

    Podporujeme dobrovolnictví na místní úrovni. Natočili jsme sérii reportáží pro ČT 24, dva dokumentární filmy pro ČT 2 jsou ještě ve výrobě. Vytvořili jsme také velmi dobrý e-learning na nejrůznější témata spojená se zapojováním do komunitního života. Pořádáme workshopy. Více informací

  • Výstava

    Tragická místa paměti

    Tragická místa paměti

    Od roku 2010 je na cestách putovní výstava, kterou provádí studenti severočeských gymnázií po tragických místech některých míst svého kraje v období 1938 - 1945. Na řadě konkrétních příběhů z Ústí nad Labem, Chomutova, Postoloprt, Kadaně, Žatce a dalších míst lze podrobně nahlédnout do soužití dvou národů uprostřed Evropy. Putovní výstavu je možné objednat i k vám, kontaktujte nás prosím na: info@antikomplex.cz Více informací

  • Výstava

    Zmizelé Sudety

    Zmizelé Sudety

    Putovní výstava Zmizelé Sudety je na cestě od prosince 2002 a putuje dále, téměř každý měsíc je k vidění jinde. Ukazuje nejvýraznější proměny krajiny v pohraničí a zejména těžko nahraditelné kulturní ztráty v důsledku poválečného vysídlení Němců. Vrátit to samozřejmě nelze, ale je velmi užitečné vědět, co se tím u nás změnilo a pracovat s tím. Putovní výstavu je možné objednat i k vám, kontaktujte nás prosím na: info@antikomplex.cz Více informací

  • Kniha

    Zůstali tu s námi - příběhy českých Němců

    Bei uns verbliebene

    Tři generace zůstavších i navrátivších se Němců vyprávějí o tom, jaké to bylo a je být českým Němcem. Tři odborné studie o historii, identitě a jazyku německé menšiny uvádějí čtrnáct rozhovorů a napomáhají jejich porozumění v souvislostech. Více informací

  • Kniha

    Nejsou jako my

    Nejsou jako my

    Němci, Romové a volynští Češi - jaký byl jejich osud v pohraničí v 50. letech? Vztah moci k menšinám je velmi dobré zrcadlo povahy komunistického státu. Matěj Spurný přináší ve své knize mnoho nových postřehů a podnětů. Více informací

  • Kniha

    Sudetské příběhy

    Sudetské příběhy

    Sudety a jejich lidé - současní i minulí. Příběh Sudet se obvykle vypráví pouze s ohledem na několik málo let po válce. Na to, jaké byly osudy vyhnaných Němců v Německu a nových osídlenců v pohraničí se zapomíná. Naše nová kniha se to pokouší změnit. Více informací