Kostely a hřbitovy v Sudetech – odmítnuté dědictví

Zdeněk Procházka v knize Proměny sudetské krajiny

Kostely, kostelíky a kaple se sice stále více vytrácejí ze spotřebního života člověka počátku 21. století, k obrazu české kulturní krajiny však stále patří. Své nezastupitelné místo si jistě zachovají i v budoucnosti, ať již jako křesťanské svatyně využívané k církevním obřadům, památky historického a kulturního dědictví národa nebo charakteristické dominanty místa či krajiny.

Církevní stavby se v minulosti stávaly vděčným cílem všech pustošivých revolucí, u nás především té husitské a později komunistické. Nesmíme zapomenout ani na dobu josefínských reforem, kdy bylo v tichosti zrušeno a na stavební materiál rozprodáno velké množství kostelů, které často dosahovaly vysoké historické hodnoty. Musíme rovněž připustit, že i v období zbožného baroka byly některé kostely v takovém stavu, že se v nich z bezpečnostních důvodů nemohly konat bohoslužby. Kostely byly i v této době opakovaně ničeny a vykrádány. V základních odhadech by se však počet kostelů zničených po roce 1945 mohl rovnat asi dvojnásobku kostelů, které zanikly v důsledku josefínských reforem. Boření městeček, osad, kostelů i dalších kulturních památek, jež po roce 1945 proběhlo v Sudetech, předčilo svým rozsahem všechny likvidační akce, které mu v českých dějinách předcházely.

Podíváme-li se na mapu kostelů plzeňské diecéze, která svým rozsahem téměř kopíruje bývalý Západočeský kraj, zjistíme, že na tomto území zaniklo po roce 1945 celkem 66 kostelů. Další zhruba stejný počet těchto staveb je dnes v troskách nebo v havarijním stavu. Tyto kostely byly po odsunu německého obyvatelstva často chápány jako nechtěné pozůstatky německé kultury. V období, kdy státní moc potírala církev i tradiční kulturní hodnoty, s nimiž byl život obyvatel, především prostých lidí z venkova, spojen, nebylo těžké demolici kostelů i dalších kulturních památek prosadit. Údajně se tím šetřily prostředky, za něž bylo možné stavět kulturní domy, zajistit bytovou výstavbu nebo nakoupit zemědělské stroje. V důsledku komunistické ideologie nezanikaly jen kostely v Sudetech, ale pustly, byť v menší míře, i svatyně ve vnitrozemí. Velkou daň zaplatila kulturní krajina západních Čech nově zřízenému vojenskému prostoru Hradiště v Doupovských horách (vznikl v roce 1953) a zakázanému hraničnímu pásmu, kde zanikly desítky kostelů.

Likvidace kostelů při západní hranici (zakázané a hraniční pásmo)

K největším plošným demolicím vesnic a kostelů dochází při západní hranici na území Českého lesa, především v jeho horšovskotýnské a tachovské části. Pohraniční území Domažlicka a Tachovska bylo oproti sousední Šumavě mnohem hustěji osídleno a intenzivněji využíváno. Hraniční signálka zde ukrojila a od vnitrozemí oddělila velké množství do té doby osídlených a prosperujících lokalit.

Kostelům při hranici zakrátko připadla zcela nezvyklá funkce. Změnily se v opěrné body pohraniční stráže. Z kostelních věží se staly pozorovatelny a kulometná hnízda, z nichž bylo možné v případě potřeby ostřelovat okolní krajinu. Legendární je především fotografie kostela v Pavlově Studenci, který pohraničníci upravili na pevnost. Obdobným způsobem byly využívány i další kostely – v Lučině, Železné, Jedlině, na Pivoni a do poměrně nedávné doby i kostel sv. Anny nad Pořejovem a kostel sv. Linharta nad Uhlištem u Nýrska.

Pro ilustraci doby a prostředí, v němž kostely po roce 1945 přežívaly, rozpadaly se a zanikaly, bude užitečné v krátkosti připomenout osudy několika z nich. Uvedené kostely stávaly a některé ještě stojí v hraniční oblasti domažlického a tachovského okresu. V jižní části Domažlicka, kde zakázané pásmo bylo poměrně úzké a hraniční pásmo zčásti obydlené starousedlíky (Chodsko a Kdyňsko), nezanikla žádná z větších sakrálních staveb. Kostely v příhraničním Hyršově, Všerubech, Maxově, Folmavě a Nemanicích byly sice v období totality neudržované a zpustlé, ale po roce 1990 dochází u všech k postupné rekonstrukci. Opraven byl také poutní kostel sv. Anny na Tanaberku nad Všerubským průsmykem. Ten sloužil nejprve jako vojenské stáje pro koně, jeho hrobka byla vyloupena a ostatky zde uložených hrabat Stadionů a Schönbornů rozházeny po okolí.

Pokračujeme-li však v naší cestě při hranici ve směru na Tachovsko, tedy do dříve jednoznačně Němci obývaných oblastí, kostelů, které přežily a byly opraveny, ubývá.

Lučina (Grafenried), kostel sv. Jiří, vystavěný kolem roku 1753. V roce 1956 byl kostel vyhlášen památkou a byl vydán zápis zakazující jeho likvidaci. Vojákům pohraniční stráže bylo rovněž zakázáno, aby se bavili střelbou v kostele a na kostel. Z blízkého hřbitova chtěli pohraničníci vybudovat výběh pro koně. Tento zásah jim však nebyl, především z hygienického hlediska, povolen. Zakrátko poté byl kostel svévolně zbořen. Podstatné části hřbitovní zdi byly rozebrány na stavební materiál a hřbitov zdevastován (podrobněji o tom v předchozím textu věnovaném zaniklým obcím).

Pivoň (Stockau), augustiniánský klášter s hodnotnou stavbou chrámu Panny Marie, jehož presbytář je považován za nejstarší gotickou stavbu na území Čech. V 50. letech využívali příslušníci PS věž jako pozorovatelnu. Již roku 1953 věž vyhořela a následně i celý kostel s vnitřním zařízením. Při hlídce pokuřující vojáci, kteří nedopalky odhazovali na šindelovou střechu, měli co dělat, aby hořící věž opustili. Tímto způsobem, ať již trestuhodnou neopatrností nebo úmyslem, vyhořely v pohraničí desítky kostelů a památkových objektů. Ve zříceninách byla později násilně otevřena klášterní hrobka a mumie bývalých majitelů posazeny na zemědělské stroje umístěné v okolí kláštera. Kostel i klášter zůstaly, byť v polozříceném stavu, zachovány a postupně probíhá jejich dlouhodobá záchrana a rekonstrukce.

Rybník (Waier). V létě roku 1965 byl příslušníky PS odstřelen i barokní kostel sv. Anny v Rybníku. Také jeho věž sloužila jako vojenská hláska a loď byla používána jako skladiště. Se zemí byly srovnány i zdejší hřbitovy. V roce 1992 byla na místě, kde kostel stával, vybudována malá pamětní kaple.

Pleš (Plöss). V Pleši zanikly hned dva kostely. Starší, zasvěcený sv. Janu Křtiteli a vystavěný nad vsí u hřbitova, a mladší v obci, jehož patronkou byla Panna Marie. Ani zde se prozatím nepodařilo zjistit detaily likvidace kostelů. Svatojánský kostelík byl využíván opět jako rozhledna, poté byl odstřelen. Na přilehlém hřbitově si vojáci vykopali několik prostorných bunkrů, které jsou zachovány dodnes. Na plešském hřbitově byl snad mezi hroby starousedlíků zahrabán i pašerák a tajný agent Josef Zika, kterého pohraničníci zastřelili u nedaleké Štráské Huti. Po roce 1990 byl hřbitov ve spolupráci plešských rodáků a českých firem vzorně upraven, vykopány a stavebně zajištěny byly i zbytky kostela. Místo mariánského kostela, který stával ve vsi, je patrné pouze podle dvou kaštanů, které stály před jeho hlavním vstupem.

Železná (Eisendorf). Velký a stavebně velice dobře zachovaný kostel sv. Barbory byl zbořen v roce 1965. Za ním, v podstatě na hřbitově, byla vybudována rota pohraniční stráže. Hřbitov je dnes přeměněn na parkovací a užitkovou plochu před budovou hraniční policie. Do demolice sloužila věž kostela opět jako hláska. Průzory – střílny vylámané v jehlanci krovu – jsou dobře vidět i na fotografiích z demolice. U tohoto kostela proběhla před likvidací alespoň základní fotografická dokumentace.

Nová Ves (Neudorf) leží již na území tachovského okresu. Na nejvyšším místě vsi stával kostel sv. Linharta, jehož stavba byla údajně zčásti ještě románská. Před odsunem německého obyvatelstva byla ves zapálena neznámým žhářem. Jednalo se patrně o některého z původních obyvatel, který musel opustit svůj domov. Došlo k velkému požáru, který zničil 90 % zástavby rozlehlé obce. Kostel, poškozený požárem, byl provizorně zastřešen, avšak ještě před rokem 1950 dochází k jeho zpustošení a následné demolici. Zbytky kostela nebyly rozhrnuty buldozerem a jsou dosud dobře patrné.

Svatá Apolena (Sankt Apollonia). Zříceniny tohoto poutního kostela stojí nedaleko Přimdy. Jeho osudy se poněkud lišily od standardu doby a místa. Kostel byl v havarijním stavu již před rokem1945 a poutní mše se zde raději sloužily před kostelem. Kostel byl po odsunu ponechán svému osudu a přetrval jako romantická zřícenina. Jeho příslušnost k okolním obcím byla nejasná, a tak se nenašel žádný „dobrodinec“, který by chtěl jeho demolicí přispět ke zkrášlení místa svého působení.

Bohuslav (Wusleben). Zdejší kostel sv. Martina patří k sakrálním stavbám, jež zanikly i se vsí, která je obklopovala. Bohuslav stála v blízkosti vojenského výcvikového prostoru a po roce 1945 byl kostel využíván jako skladiště. V roce 1963 byl zapálen a následně zbořen. Jeho zbytky byly rozhrnuty buldozerem.

Pořejov (Purschau). Rozlehlá obec s pozoruhodnou historií se rozkládala6 km jižně od Tachova. V obci stál kostel sv. Bartoloměje a na kopci nad ní poutní kostel sv. Anny. Kostel sv. Bartoloměje, v jádru ještě středověký, bojoval o své zachování až do roku 1971, kdy byl jako poslední stavba v zaniklém Pořejově odstřelen. Místo, kde obec stávala, bylo využíváno jako řízená skládka odpadu pro město Tachov. Hrozivá stěna odpadků se zastavila těsně nad zbytky kostela. Hromada kamenů, která z kostela zbyla, byla rozhrnuta při rekultivaci skládky v devadesátých letech 20. století. Kostel zasvěcený sv. Anně, vybudovaný na krásném místě na kopci mezi Pořejovem a obcí Bažantov, kolem nějž dodnes najdeme zbytky rozlehlého hřbitova, se částečně dochoval. Také jeho věžička byla využívána jako místo pro pozorovatele a ostřelovače. Na konci války odtud vojáci wehrmachtu a později i příslušníci SS pozorovali a ostřelovali blížící se Američany. Po roce 1945 je vystřídali pohraničníci, kteří odtud sledovali pohyb narušitelů v okolí. Sám jsem tu za jednoho podzimního mlhavého odpoledne zažil téměř hororový obraz, když jsem ze zřícenin kostela pozoroval pět pohraničníků s krumpáči, kteří otevírali staré německé hroby. Příliš velké škody však toho dne nezpůsobili, také oni byli zaskočeni ponurou atmosférou místa a po dvou hodinách odešli. Kostel je dnes zříceninou se zbytky rozpadlého krovu. Pokusy o jeho záchranu a nové využití vyzněly prozatím naprázdno. Jedná se o typický příklad památkové stavby a výrazné krajinné dominanty, která by měla být v každém případě zachována alespoň v podobě stavebně zajištěné zříceniny.

Jedlina (Neulosimthal). Také tato obec, ztracená v době totality hluboko v pásmu ovládaném pouze jednotkami PS, zanikla i s velkým empírovým kostelem sv. Anny. Ten byl nejprve využíván jako stodola a skladiště. Přibližné datum likvidace se prozatím nepodařilo zjistit. Z kostela zbývá hromada suti a stopy zdiva. Je tedy pravděpodobné, že přežil dobu řízených demolic a na rozhrnutí jeho odstřelených pozůstatků chyběla potřebná technika.

Pavlův Studenec (Paulusbrunn). Zdejší kostel Povýšení Svatého Kříže vévodil rozlehlé pohraniční obci, která měla před 2. světovou válkou kolem 1000 obyvatel. Pavlův Studenec ležel na strategické silnici, která spojovala Tachovsko s Bärnau a Horní Falcí. Proto se zde záhy zabydlela rota PS. Kostel byl využíván jako skladiště a hláska. V roce 1959 vyhořel, ale jako vojenská pozorovatelna sloužil dál – podle dochovaných fotografií ještě v roce 1965. Zbořen byl údajně teprve v roce 1977.

Jak je z předchozího textu patrné, nebyl ušetřen ani jeden z kostelů, které stály přímo v zakázaném pásmu. V hraničním pásmu byly některé kostely zbořeny, jiné se po desetiletích nezájmu dochovaly ve zpustlém stavu nebo ve zříceninách (Nové Domky u Rozvadova, Rozvadov nebo zmiňované sv. Anna u Pořejova a sv. Apolena). Další lokality v příhraniční oblasti Tachovska jsou dnes navštěvovány věřícími více než kostely ve vnitrozemí. Jedná se např. o kostel v Lesné, využívaný pravoslavnou církví, nebo opravené kostely v Milířích a Halži.

Totalitní zvyklosti, při nichž byly zpustlé památky bořeny, aby nepobuřovaly kulturně smýšlející veřejnost, jsou snad již minulostí. Po roce 1990 byla skutečně řada zchátralých staveb v pohraničí opravena. Jednalo se často o iniciativu jednotlivců z Čech i z Německa nebo o záchranné projekty státní správy, případně církve. Není jistě účelné a možné vrátit opuštěnému kostelu stojícímu uprostřed lesů nebo obklopenému vietnamskou tržnicí ty, kvůli nimž byl původně postaven, tedy věřící. Je však nutné jej zachovat alespoň jako zajištěnou zříceninu a poskytnout mu naději do budoucích desetiletí.

Sudetské hřbitovy – místa, kde se zastavil čas

Pozoruhodným fenoménem pohraniční části českých Sudet jsou staré „německé“ hřbitovy, respektive ty, které se zachovaly v poměrně dobrém stavu nebo byly po roce 1990 rekonstruovány místními rodáky. Nutno připomenout, že se jedná o menší část hřbitovů, protože především v osídlených lokalitách byly staré náhrobky odstraněny a hřbitovy upraveny pro nově příchozí obyvatele. U zlikvidovaných vsí byly často zcela nebo zčásti zničeny právě hřbitovy. Část hřbitovů, např. Přimda nebo Poběžovice, byla zbuldozerována až těsně před otevřením hranice, protože státní úředníci počítali s masovými návštěvami sudetských Němců a styděli se za stav, v jakém se hřbitovy nacházely.

Dnes jsme v pohraničí Českého lesa a samozřejmě i jinde svědky paradoxní situace. Setkáváme se zde s intaktně dochovanými německými hřbitovy z období před rokem 1945. Na současných hřbitovech na německé straně hranice již staré kované kříže a kamenné památníky nahradily nízké desky z leštěné žuly. U našich, Čechy používaných

hřbitovů, zcela v duchu komunistického náhledu na místo posledního odpočinku člověka, byly užívány jen cementové náhrobní desky z umělého kamene, zpevněné kovovou armaturou. Ty, seřazeny za sebou, tak trochu připomínají malá panelová sídliště, budovaná ve stejném období. I zde se samozřejmě situace v posledním desetiletí zlepšila.

Ve srovnání se současnými pohřebišti na obou stranách hranice tak opravené a udržované hřbitovy v Sudetech vypadají, dá-li se to tak říci, velice příjemně a vytvářejí spojnici mezi současností a stále se vzdalující minulostí. Nejzachovalejší z těchto hřbitovů by si jistě zasluhovaly památkovou ochranu. K ojediněle zachovalým starým hřbitovům patří pohřebiště rozkládající se kolem kostela sv. Vavřince na štítarském hradišti nedaleko Hostouně.

Pohled na prosté pomníky s litinovými kříži, jichž je na hřbitově velké množství, neruší žádné mladší náhrobky. Je to především proto, že od prvních desetiletí 20. Století byl k pohřbům užíván novější hřbitov pod kostelem. Hřbitůvek kolem starého kostela zarostl náletem tak, že kříže nemohly být poškozeny ani zničeny. V devadesátých letech 20. století byl hřbitov vyčištěn od náletové zeleně a opraven. Dnes představuje kompaktně dochovaný celek složený z pomníků, zasazených sem na přelomu19. a20. století, a je jedinečnou kulisou k natáčení historických filmů. Zcela nově rodáci z Pleše sestavili a vztyčili i povalené a rozbité pomníky na místním hřbitově. Dobře zachovány jsou také staré náhrobky např. na hřbitovech v Křakově, Mířkově, Hoře Sv. Václava, Folmavě, Stráži (u Tachova), Nových Domcích u Rozvadova a donedávna i ve Starém Sedlišti.

Zajímavá paralela se nabízí ve srovnání se starými židovskými hřbitovy, které němečtí nacisté chtěli zcela zničit. Také zde však záleželo na konkrétních lidech a okolnostech. A tak se v Českém lese – navzdory nacistickému přesvědčení a německé důslednosti i českému ignorantství a nezájmu – zachovaly vedle sebe dnes již neužívané židovské a německé hřbitovy. Ty budou doufejme již trvale připomínat kulturu dvou národů, které v českém pohraničí žily a byly spojeny s jeho historií.

Český ráj to na pohled

Při slovech naší hymny mně vždy vytane na mysli mystická krajina českých pohádek. Ta krajina protkaná úzkými cestami, při nichž stojí boží muka, staré lípy a klikatí se hluboké úvozy vroubené lučním kvítím. Samozřejmostí tohoto pohledu jsou i četné kapličky, malebné vísky, jejichž dominantu tvoří kostely a zámečky, nechybí ani rybníky s hrázemi porostlými stromy, od nichž stoupá stromořadí ke kostelíku nad obcí. Tato krásná krajina nám byla dána do užívání našimi předky. Kolektivizace zemědělství, rozorávání mezí a vytváření širých lánů tento poetický obraz české krajiny nenávratně zlikvidovaly.  Zmizely pevné body v krajině, podle nichž se člověk mohl orientovat, stejně jako staré mezníky, zmizel i vztah člověka-zemědělce k cizí společné půdě. Při přeměně půvabné krajiny na anonymní plochy polí zanikly i stovky a tisíce kamenných soch, božích muk, křížků, kapliček i památných stromů. Vymazána z map i krajiny byla většina úvozových cest, jimiž chodila zbožná procesí nebo jednotlivci za prací a zábavou. Člověk se odcizil krajině, která jej obklopuje. Z polí a luk venkovské krajiny téměř vymizeli lidé, zůstali snad jen ti, kteří opakovaně využívají stále těžší a ke krajině nešetrnější zemědělskou techniku. Stromořadí nahradily sloupy elektrického vedení a kříže se sochami myslivecké posedy, které v takovém množství existují dnes pouze v Čechách.

Opravit zřícený kostel, vysázet lipovou alej nebo znovu postavit boží muka je možné, krajině však její dřívější tvář nevrátíme. Právě z těchto důvodů můžeme obdivovat opuštěnou krajinu Českého lesa, tu čítanku uplynulých časů, v níž je bývalá tvář krajiny navzdory všem pokusům o její likvidaci zaznamenána a kde je v důsledku specifické cesty dějin západočeských Sudet prozatím téměř nedotčena bezcitnou civilizací.

Naše práce

  • Koncert

    Smíření 2016

    Smíření 2016

    V rámci Smíření 2016 jsme se Sdružením Ackermann-Gemeinde připravili sérii aktivit, jež vyvrcholí v listopadu 2016 koncertem Smíření pro české a německé pamětníky, který doprovodí umělecká instalace a česko-německá výstava s názvem „Pod jednou střechou“. Více informací

  • Nová kniha

    Odchody a návraty

    Odchody a návraty

    Vzpomínková kultura a životní příběhy sudetských Němců v českých zemích a Bavorsku ve 20. století. Život Němců v Sudetech, jejich vyhnání po roce 1945, následný příchod do Bavorska a dlouhý proces integrace. Jaké vzpomínky v sobě nosí odsunutí Němci? Jak se mění v rámci generací? Jak na německou minulost naopak hledí Češi žijící v Sudetech? To vše a mnohem více zrcadlí kniha Odchody a návraty. Kniha je překladem německého originálu Erinnerungskultur und Lebensläufe. Více informací

  • Kniha

    Zmizelé Sudety

    Zmizelé Sudety

    Sudety dříve a nyní na fotografiích. Náš bestseller dává obrazovou odpověď na otázky, které napadají každého, kdo vyrazí do krajiny v pohraničí a má chuť přemýšlet nad vzkazem, kterým nám tato krajina dává. Více informací

  • Občanské vzdělávání

    Zapojme.se

    Zapojme.se

    Podporujeme dobrovolnictví na místní úrovni. Natočili jsme sérii reportáží pro ČT 24, dva dokumentární filmy pro ČT 2 jsou ještě ve výrobě. Vytvořili jsme také velmi dobrý e-learning na nejrůznější témata spojená se zapojováním do komunitního života. Pořádáme workshopy. Více informací

  • Výstava

    Tragická místa paměti

    Tragická místa paměti

    Od roku 2010 je na cestách putovní výstava, kterou provádí studenti severočeských gymnázií po tragických místech některých míst svého kraje v období 1938 - 1945. Na řadě konkrétních příběhů z Ústí nad Labem, Chomutova, Postoloprt, Kadaně, Žatce a dalších míst lze podrobně nahlédnout do soužití dvou národů uprostřed Evropy. Putovní výstavu je možné objednat i k vám, kontaktujte nás prosím na: info@antikomplex.cz Více informací

  • Výstava

    Zmizelé Sudety

    Zmizelé Sudety

    Putovní výstava Zmizelé Sudety je na cestě od prosince 2002 a putuje dále, téměř každý měsíc je k vidění jinde. Ukazuje nejvýraznější proměny krajiny v pohraničí a zejména těžko nahraditelné kulturní ztráty v důsledku poválečného vysídlení Němců. Vrátit to samozřejmě nelze, ale je velmi užitečné vědět, co se tím u nás změnilo a pracovat s tím. Putovní výstavu je možné objednat i k vám, kontaktujte nás prosím na: info@antikomplex.cz Více informací

  • Kniha

    Zůstali tu s námi - příběhy českých Němců

    Bei uns verbliebene

    Tři generace zůstavších i navrátivších se Němců vyprávějí o tom, jaké to bylo a je být českým Němcem. Tři odborné studie o historii, identitě a jazyku německé menšiny uvádějí čtrnáct rozhovorů a napomáhají jejich porozumění v souvislostech. Více informací

  • Kniha

    Nejsou jako my

    Nejsou jako my

    Němci, Romové a volynští Češi - jaký byl jejich osud v pohraničí v 50. letech? Vztah moci k menšinám je velmi dobré zrcadlo povahy komunistického státu. Matěj Spurný přináší ve své knize mnoho nových postřehů a podnětů. Více informací

  • Kniha

    Sudetské příběhy

    Sudetské příběhy

    Sudety a jejich lidé - současní i minulí. Příběh Sudet se obvykle vypráví pouze s ohledem na několik málo let po válce. Na to, jaké byly osudy vyhnaných Němců v Německu a nových osídlenců v pohraničí se zapomíná. Naše nová kniha se to pokouší změnit. Více informací