Příběh krajiny, která přišla o hospodáře

Ivan Dejmal v knize Proměny sudetské krajiny

Sídelní struktura kontinentální Evropy

V příběhu krajiny musíme obrátit pozornost především k sídlům, neboť jsou obrazem charakteru kultury, jejímž prostřednictvím si člověk osvojoval okolní krajinu. Krajinu, na níž byla evropská společnost existenčně závislá až do poloviny 19. století.

Do té doby byla hustota osídlení a struktura sídelní soustavy, s výjimkou několika desítek přístavních a horních měst a měst ležících na tradičních obchodních stezkách, plně závislá na úživnosti krajiny. Územní dosah, a tím i hustotu prvotních agrárních sídel striktně předurčovala konfigurace terénu a způsob zemědělského hospodaření v jejich okolí. Nejzazší efektivní vzdálenost polností od sídla zpravidla nepřekročila půl hodiny pěší chůze. Nebylo-li z povahy území možné, aby za touto hranicí vznikla na zemědělsky obdělatelné půdě samostatná obec, vznikla v takto podmíněné enklávě osada či alespoň samota jako dependence základního sídla. V některých typech agrárního osídlení dokonce ani k aglomeraci zemědělských usedlostí nedošlo. Statky a dvorce zůstaly vzájemně oddělené svými polnostmi.

Tento princip vytvořil základní vazbu mezi sídlem a jeho okolím. Jím vymezený okruh se stal základním prostorem života člověka, ve kterém se odehrávalo vše. Obživa, pracovní dovednost, zkušenost života, nábožný úžas, transcendence, existenciální úzkost. Krajina byla člověku předmětem starosti a péče, a tím i stálým zdrojem poznání, odpovědnosti a mravního citu. Byla místem domova, plným stop minulého, významů přítomného i příslibů budoucího materiálního a duchovního života komunity. Její aktuální stav byl základní zpětnou vazbou pro dílo člověka a životní způsob společnosti.

Vyšší sídelní jednotky, to jest větší obce se specializovanější řemeslnou výrobou a obchodem a malá města s funkcí správních a duchovních středisek, pak byly ve své velikosti – a do značné míry i ve svém významu – limitovány právě úživností a potřebami agrárního osídlení ve svém zázemí. Nejodlehlejší sídlo této struktury bylo od lokálního centra vzdáleno půl dne pěší cesty, aby se člověk stačil vrátit domů a postarat se o dobytek. Tato okolnost striktně vymezila oblast interakce lokálních středisek s jejich okolím, a tím i jejich teritoriální rozložení a hustotu.

Podobný vztah se uplatňoval i ve vazbách na okolí a v limitech růstu měst regionální i zemské úrovně. Odstup mezi nimi se z obdobných důvodů měřil na půl dne jízdy koňmo. Mezi velkými správními centry pak z praktických důvodů na den koňské jízdy nebo jeho násobky.

Do takto utvářené struktury evropské sídelní soustavy radikálně zasáhla průmyslová revoluce, a to především masovostí a koncentrací výrob určitého typu a potřebou obchodovat s výrobky minimálně na nadregionální úrovni. Rozvoj průmyslových sídel tím přestal být podmíněn úživností a efektivitou jejich agrárního zázemí. Stal se závislým na odbytu místním průmyslem produkovaných výrobků, ale ne již v bezprostředním okolí, nýbrž v Praze, Mnichově, Londýně či New Yorku. Stal se závislým na nových dopravních trasách, které spojily průmyslová střediska s centry obchodu, energií a surovin.

Toto překročení hranic se však zprvu a po dlouhou dobu dělo mimo jakoukoli přirozeně působící zpětnou vazbu s krajinou. Dokonce ani dnes, kdy prostorová expanze sídel, průmyslu a nových dopravních cest do volné krajiny mnohde dosáhla míry destrukčních „horotvorných“ procesů, není možné od jejích důsledků očekávat přímý korekční účinek.

Například potíže s trasováním dálnice nejsou pro její protagonisty zpětnou vazbou, ale jen technickým problémem. Koncovým metropolím není krajina mezi nimi krajinou domova. Je to cizí, obtížný prostor, překážka na spojnici, kterou je třeba překonat.

Milionové aglomerace při svém územním rozvoji pohltily stovky sídel a zničily identitu a hierarchickou strukturu stovek dalších ve svém okolí, aniž se přitom staraly o důsledky expanze – byť jen pro život a strukturu vlastní aglomerace. Zrušení místní a národní agrární vazby bylo aktem svobody od mezí vůbec. Ohromné rozlohy často nejúrodnějších zemědělských půd, na které z metropolí vyhřezla zahradní města rodinných domků, skládky či dopravní sítě, nebylo třeba pociťovat jako újmu. Pšenici lze dovézt z Kanady, hovězí z Argentiny, sóju pro prasata z Indie a čerstvé jahody třeba letecky z Izraele. Dotčená místa jsou daleko, a proto pro územní rozvoj Paříže, Mnichova či Prahy nejsou a nemohou být překážkou či zrcadlem ani tak o sobě vážné problémy jako hrozící degradace kanadských a amerických půd, vyvolaná monokulturním obilnářstvím, kácení lesa pro pastviny v jižní Americe či zamoření indických vod a půdy pesticidy pro produkci sójových bobů na splácení „rozvojových dluhů“.

Ve světě územně odtrženého počátku a konce, užití a původu, zisku a dopadů nejsou a nemohou být pochopeny jako přirozené prostorové meze rozvoje městských a průmyslových aglomerací ani takové průvodní jevy novověké civilizace, jako jsou ropné havárie a ropné války a jejich územní důsledky, přestože stávající forma existence, způsob života a objem energetických a látkových toků městských a průmyslových aglomerací s rostoucí spotřebou ropy úzce souvisí.

Takto, špatným svědomím nerušena, vznikla často téměř nezměnitelná struktura velkých měst. Ponechána sama sobě, osvobozena od základní a zakládající povinnosti být pro okolí, přijala velká sídla jako jediný určující korektiv svého rozvoje tvorbu a akumulaci kapitálu. S pomocí dodnes oblíbených cenových map vznikla města s vylidněným administrativním středem, nocležnými sídlišti, střeženými čtvrtěmi vil pro bohaté, periferními slumy a drúzami skladištních ohrad a bud a s výronem vředů zahradních měst, skládek, silnic a produktovodů všeho druhu do volné krajiny.

Z přirozené potřeby alespoň krátkodobého úniku z takto utvořeného prostředí se mnohá přírodně atraktivní území změnila v hlučná města natěsnaných chatových osad nebo kůlen zahrádkářských kolonií a mnohá rekreační střediska zbytněla natolik, že víkendová koncentrace jejich návštěvníků si nezadá s hustotou korza na velkoměstském bulváru.

Pro energetiku, průmysl, dopravu a exploataci surovin přestaly v tomto plánu světa platit jiné meze než investiční kapitál a poptávka po výrobcích či službách. Územní nárok a vliv těchto činností začal být vážně vnímán, až když vznikla měsíční krajina a začaly umírat hory a řeky a zvířata a lidé v jejich blízkém či vzdálenějším okolí.

Evropský venkov

Stejně podstatně, i když mnohem pomaleji byla porušena vzájemně podmíněná struktura života venkovského sídla a evropské kulturní krajiny. Stalo se tomu však jinak a v jiném čase.

Venkov vzdoroval ztrátě svých tradičních vazeb prakticky až do poloviny 20. století. Jednoznačně to souvisí se zemědělstvím jako hlavní činností venkovské komunity. Především už sám charakter práce rolníka, více než kterýkoli jiný způsob lidské existence, nutí člověka myslet v širších souvislostech místa a času a vede ho přes péči o pole a dobytek a starost o rodinu k pozornosti vůči světu, který mu začíná za chalupou.

Druhou podstatnou okolností bylo, že kontinentální Evropa, dík čerstvé zkušenosti z napoleonských válek, si nepřestala ani na počátku industriální éry uvědomovat strategický význam soběstačnosti ve výrobě potravin a neopakovala cestu britské ostrovní říše, která pro rozvoj průmyslu a s ním spojenou liberalizaci obchodních vztahů připustila děsivou pauperizaci svého venkova. Princip potravinové bezpečnosti dokonce vedl k tak silnému lokálnímu protekcionismu, že Evropa, která v podstatě až do první světové války neměla nepropustných hranic, byla protkána pavučinou neprostupných potravinových čar, které definitivně zanikly až s koncem druhé světové války a které existenčně chránily místní zemědělce a místní potravinový trh.

Přesto se postupně zvyšoval konkurenční tlak na evropské zemědělce a na odstranění národních a místních ochranářských opatření. Laciné potraviny z produkce amerického exploativního zemědělství a obchodníci, kteří chtěli využívat nerovné hospodářské a měnové síly mezi evropskými zeměmi k laciným nákupům a necleným transferům potravin, nakonec donutili evropské zemědělství k postupné intenzifikaci výroby. Objem nutných investic, vyvolaných změnou technologických postupů, podmínil velikost ekonomicky schopného hospodářství a tím limitoval i počet rodin, které byly s to se zemědělstvím uživit. To mělo za následek nejen urychlení koncentrace a intenzifikace zemědělské výroby, ale především ztrátu společenské prestiže venkova. Stal se místem pomalejší reprodukce kapitálu, a tím i nižší spotřeby, vybavenosti a životního standardu.

Tato proměna zničila poslední přirozenou, bezprostředně a každodenně působící zpětnou vazbu evropského člověka s jeho okolím a hluboce zasáhla krajinu i sídelní strukturu venkova. V intenzivních zemědělských oblastech došlo k postupné proměně venkovské kulturní krajiny v neobytný výrobní prostor. V méně produkčních oblastech byla naopak půda zalesněna nebo častěji zůstala ležet ladem. Pokles počtu pracovních příležitostí v zemědělství vedl ke snížení počtu obyvatel venkovských obcí a ke změně jejich sociální struktury. Následovalo ochuzení společenského života, zanedbání veřejných a soukromých prostor a stavebního fondu vesnic.

První evropskou reakcí na tento stav nebyla analýza příčin a následků, ale administrativní zavedení střediskové soustavy osídlení, při kterém řada obcí přišla o svou politickou samostatnost a byla víceméně předurčena k úplnému zániku. Ve spojení s totalitou, například v Rumunsku, byl zánik obcí v tomto duchu nejen plánován, ale i fyzicky prováděn.

Popsaná krize venkova byla jako prostorový projev krize způsobu lidské existence obecněji nahlédnuta až v osmdesátých letech. To umožnilo vznik hnutí za záchranu a obnovu venkova, která sledovala obnovu a rozvoj společenského a duchovního života na vesnici a uchování a obnovu místních tradic, včetně místu vlastních hospodářských postupů a produktů, jako základ obnovy místních i regionálních prostorových vazeb. Rozvoj nových hospodářských aktivit tu je chápán jen jako podpora tomuto cíli a je mu strukturálně podřízen.

Specifická cesta Sudet k zemi bez hospodáře

Pojem Sudety zahrnuje několik regionů, které prošly do jisté míry odlišným vývojem. Východní část jihočeského a jihomoravské pohraničí obývali rakouští Němci, a to nikoli jako zvláštní území, ale jako přirozený přesah etnika do sousedního správního obvodu po staletí společného státu. Německé obyvatelstvo vlastní geografické oblasti Sudet naproti tomu tvořili z převážné části potomci kolonizátorů povolaných ve středověku z různých částí vlastního Německa k doosídlení pohraničních oblastí české země a až do rozmíšek první poloviny 20. století se nevztahovali k Německu, ale k českému státu.

Zcela specifickou je z tohoto hlediska oblast severomoravského pohraničí, správněji slezského pohraničí. Zde jde o zvláštní fenomén vývoje státního uspořádání Evropy, jenž souvisí se zánikem Slezska jako svébytného útvaru, ke kterému došlo trvalým rozdělením jeho území po rakousko-pruských válkách. Podobný osud postihl i jiné historické země, zejména v Německu, kde to sice, podobně jako ignorace historických hranic Moravy u nás, občas vyvolává potíže v identifikaci s místem i lokální šovinismus, avšak nemělo to za následek okamžitý ani pozdější transfer obyvatelstva. Srovnatelná situace je snad pouze na italské a rakouské straně Tyrol, kde stejně jako ve Slezsku žilo národně smíšené obyvatelstvo a fašisty a nacisty hlásaná národní doktrína vedla k vytváření „národně čistých“ oblastí.

Pro Sudety v dnes užívaném smyslu tohoto pojmu jsou však společné tři do jisté míry kauzálně související okolnosti.

První z nich je poloha na okraji státu. Sudetská zkušenost v této rovině dává za pravdu Havlíčkovu epigramu: „Nechoď, Vašku, s pány na led, mnohý příklad máme, že pán sklouzne a sedlák si za něj nohu zláme.“

Vlna evropských nacionálních politických hnutí 19. století do Sudet přinesla soupeření Čechů a Němců, které na mnoha místech a v četných osobních postojích obyvatel přerostlo až ve zničující nenávist. Státní diskriminace sudetských Čechů, projevující se všeobecně zejména v obstrukci vzniku českých škol, byla po pádu rakouského mocnářství vystřídána prvorepublikovou diskriminací sudetských Němců v zaměstnání ve státních institucích a ve státní správě. To bylo na oplátku Čechům vraceno zdejšími německými podnikateli. Často nezaměstnávali Čechy vůbec nebo jen pod podmínkou, že posílají děti do německých škol. Skončilo to vyhnáním Čechů a připojením k třetí říši. Odplata byla mnohem tvrdší a dotkla se neporovnatelně více lidí.

Druhou okolností je poválečné vysídlení německé části místního obyvatelstva. Za aktivní přístup či jen za to, že byli Němci a že bez odporu nesli svoji účast v plánech třetí říše, byla drtivá většina německého obyvatelstva vyhnána. Nebylo to však vítězství české strany v minulém zápase o nacionální podobu domova. K tomu bylo v převážné většině obcí příliš málo původního českého obyvatelstva.

Vysídlením německého obyvatelstva tak byla založena třetí společná charakteristika Sudet – hospodářem opuštěná zem, a to prakticky přes noc a na území velikého rozsahu.

Pro většinu těch, kteří přišli do vysídlených míst, nebyly Sudety domovem. Příchozí v lepším případě spojovali místo svého nového pobytu s nadějí na zlepšení svých dosavadních poměrů, v horším případě pro ně bylo kořistí. V extrémech pak na jedné straně vznikla úplně opuštěná území, která jim nemohla ani jedno, ani druhé poskytnout, na druhé straně pak území využívaná nad únosné meze pro krajinu i její obyvatele. Tento druhý jev má ovšem své hlubší kořeny již ve zmiňovaných počátcích průmyslové revoluce.

Dnes těžko říci, co nakonec více přispělo k opuštění rozsáhlých území, zda primárně násilné vylidnění, nebo likvidace pro venkov severních a západních Sudet charakteristických drobných průmyslových závodů. Jejich zařízení bylo ještě před rozhodnutím o odsunu už od prvních poválečných dnů rozebíráno a jako válečná kořist odváženo na východ. V každém případě na tom má podíl i únor 1948, který znamenal zánik soukromých zemědělců, malých podnikatelů a řemeslníků, jejichž způsob existence bezpečně vede k osvojení si místa do podoby domova.

Tato naděje se pochopitelně nenaplnila ani v oblastech, kde noví obyvatelé zprvu našli vedle konfiskovaného majetku i práci či uplatnění alespoň zčásti odpovídající jejich představám. Skutečnost totiž byla od počátku jiná a lidé se tu s ní dlouho potýkali jako s provizoriem, po kterém se vrátí ztracené či přijde očekávané. Nestalo se tak a čím dál víc ubývalo naděje, že se tak stane. Život, jak si ho různě představovali, se dle mínění mnohých odehrával všude jinde než v místě, kde žili. Poznenáhlu zde takto zdomácněl pocit opuštěnosti.

Umocňoval to zub času, průmysl, armáda i snaživí funkcionáři strany a církevní tajemníci. Za jejich vzájemné součinnosti postupně zanikalo vše, co nám jako materiální svědek úsilí minulých generací může připomenout a zpřítomnit dávnou historii a převést ji na zkušenost vlastního života. Vše, co člověk potřebuje k vědomému odmítnutí či vědomému naplňování jinými započatého díla. Začalo to hned po válce pálením německy psaných dokumentů a knih, následovala likvidace rukopisů a starých tisků ze zrušených klášterů, pak přišly na řadu pomníčky, boží muka, hřbitovy, kapličky a kostely i celá sídla. Změnila se architektonická tvář i urbanistická koncepce sídel. Zmizela hrubá i nejjemnější síť pěšin a cest. Krajina přišla o stromořadí, meze a studánky a náhradou za to pustla všude tam, kde z ní odešel dosavadní účel a kam nedosáhl zemědělský stroj.

Obojí, opuštěnost i bezpaměť a s ní spojená neúcta k minulému, tu dodnes působí. Například nejstarší dochovaný dům na ústeckém náměstí byl koncem devadesátých let zbourán, aby uvolnil místo pro McDonald’s, a regulační plán na témže náměstí počítá sice s obnovou komunisty strženého mariánského sloupu, jenže na jiném místě a v převrácené poloze.

Pocit opuštěnosti se léty pod vlivem státního centralismu transformoval do pocitu cizí odpovědnosti za území a nároku na péči a požitky, které místní situace nenabízí. Zcela přesně to na počátku devadesátých let vyjádřil první polistopadový primátor Ústí nad Labem Lukáš Mašín, když prezidentu Václavu Havlovi řekl: „Všímejte si nás, nebo si budeme hledat vlastní identitu a spojence.“

Nic z toho, co se dělo v kontinentální Evropě, se pochopitelně nevyhnulo ani krajině Sudet. Ba naopak, všechny popsané jevy zde byly v drastičtější podobě než jinde patrné již během šedesátých let, kdy ve vnitrozemí i u našich západních a jižních sousedů žila kulturní krajina zdánlivě svým po staletí obvyklým a ničím vážně neohrožovaným životem. Tady, v českém a moravském pohraničí, měla krajina za sebou dvacet let postupného zániku. Její stav byl již v té době popsán, od problematiky zemědělství přes hynutí lesů až po vznik prvních rozsáhlejších útvarů „měsíční krajiny“. Příčině tohoto stavu byly ale přiznány jen bezprostřední okolnosti: odsun Němců, kolektivizace, znárodnění a iracionální správa. Tyto zakládající okolnosti však byly s výjimkou správy zároveň nahlédnuty jako nezměnitelné, potažmo jako neopakovatelná skutečnost a nepřenositelná zkušenost. Ztráta hospodáře, o kterou tu vposledku jde, však jako primární důvod ohrožení identifikována nebyla.

V důsledku toho byla promarněna příležitost položit si otázku, zda se v současném společenském pohybu neskrývají ekonomické či společenské procesy ohrožující existenci odpovědného hospodáře a zda a jak se jim dá čelit či je sofistikovaně kompenzovat.

Obdobně je tomu dnes, kdy snaha vlády ponechat osud územních ekologických limitů těžby na obchodní dohodě mezi těžařem a majiteli nemovitostí odhaluje zásadní slabinu politického systému zastupitelské demokracie – ovlivnitelnost reprezentativní moci politické mocí ekonomickou, vedoucí až k ústupu z odpovědnosti za aktivity s nevratnými a dlouhodobými globálními důsledky.

Nezvedneme-li dnes tuto příležitost, kterou nám laboratoř Sudet nabízí, budeme se stejně jako u proměny evropské kulturní krajiny zítra dívat na ztráty, jež absence politické odpovědnosti způsobí, a vymýšlet, jak za velké peníze napravovat to, čemu šlo předejít.

Naše práce

  • Koncert

    Smíření 2016

    Smíření 2016

    V rámci Smíření 2016 jsme se Sdružením Ackermann-Gemeinde připravili sérii aktivit, jež vyvrcholí v listopadu 2016 koncertem Smíření pro české a německé pamětníky, který doprovodí umělecká instalace a česko-německá výstava s názvem „Pod jednou střechou“. Více informací

  • Nová kniha

    Odchody a návraty

    Odchody a návraty

    Vzpomínková kultura a životní příběhy sudetských Němců v českých zemích a Bavorsku ve 20. století. Život Němců v Sudetech, jejich vyhnání po roce 1945, následný příchod do Bavorska a dlouhý proces integrace. Jaké vzpomínky v sobě nosí odsunutí Němci? Jak se mění v rámci generací? Jak na německou minulost naopak hledí Češi žijící v Sudetech? To vše a mnohem více zrcadlí kniha Odchody a návraty. Kniha je překladem německého originálu Erinnerungskultur und Lebensläufe. Více informací

  • Kniha

    Zmizelé Sudety

    Zmizelé Sudety

    Sudety dříve a nyní na fotografiích. Náš bestseller dává obrazovou odpověď na otázky, které napadají každého, kdo vyrazí do krajiny v pohraničí a má chuť přemýšlet nad vzkazem, kterým nám tato krajina dává. Více informací

  • Občanské vzdělávání

    Zapojme.se

    Zapojme.se

    Podporujeme dobrovolnictví na místní úrovni. Natočili jsme sérii reportáží pro ČT 24, dva dokumentární filmy pro ČT 2 jsou ještě ve výrobě. Vytvořili jsme také velmi dobrý e-learning na nejrůznější témata spojená se zapojováním do komunitního života. Pořádáme workshopy. Více informací

  • Výstava

    Tragická místa paměti

    Tragická místa paměti

    Od roku 2010 je na cestách putovní výstava, kterou provádí studenti severočeských gymnázií po tragických místech některých míst svého kraje v období 1938 - 1945. Na řadě konkrétních příběhů z Ústí nad Labem, Chomutova, Postoloprt, Kadaně, Žatce a dalších míst lze podrobně nahlédnout do soužití dvou národů uprostřed Evropy. Putovní výstavu je možné objednat i k vám, kontaktujte nás prosím na: info@antikomplex.cz Více informací

  • Výstava

    Zmizelé Sudety

    Zmizelé Sudety

    Putovní výstava Zmizelé Sudety je na cestě od prosince 2002 a putuje dále, téměř každý měsíc je k vidění jinde. Ukazuje nejvýraznější proměny krajiny v pohraničí a zejména těžko nahraditelné kulturní ztráty v důsledku poválečného vysídlení Němců. Vrátit to samozřejmě nelze, ale je velmi užitečné vědět, co se tím u nás změnilo a pracovat s tím. Putovní výstavu je možné objednat i k vám, kontaktujte nás prosím na: info@antikomplex.cz Více informací

  • Kniha

    Zůstali tu s námi - příběhy českých Němců

    Bei uns verbliebene

    Tři generace zůstavších i navrátivších se Němců vyprávějí o tom, jaké to bylo a je být českým Němcem. Tři odborné studie o historii, identitě a jazyku německé menšiny uvádějí čtrnáct rozhovorů a napomáhají jejich porozumění v souvislostech. Více informací

  • Kniha

    Nejsou jako my

    Nejsou jako my

    Němci, Romové a volynští Češi - jaký byl jejich osud v pohraničí v 50. letech? Vztah moci k menšinám je velmi dobré zrcadlo povahy komunistického státu. Matěj Spurný přináší ve své knize mnoho nových postřehů a podnětů. Více informací

  • Kniha

    Sudetské příběhy

    Sudetské příběhy

    Sudety a jejich lidé - současní i minulí. Příběh Sudet se obvykle vypráví pouze s ohledem na několik málo let po válce. Na to, jaké byly osudy vyhnaných Němců v Německu a nových osídlenců v pohraničí se zapomíná. Naše nová kniha se to pokouší změnit. Více informací