Společnost v Sudetech po roce 1945

Historická studie Matěje Spurného z knihy Sudetské příběhy / Sudetengeschicthen

Ministr Václav Kopecký, přední ideolog a rétor KSČ, ve svém projevu proneseném v dubnu 1946 v Ústí nad Labem dovedně spojil oba ústřední aspekty, které charakterizovaly vize nového pohraničí, totiž moment nacionální a sociální. Budování nové společnosti na územích, z nichž byly nuceně vysídleny více než tři miliony Němců, bylo předními politiky i veřejností vnímáno zároveň jako odčinění starých křivd i cesta do budoucnosti.
Na odčinění minulých křivd Kopecký ve svém projevu odkazuje symbolikou „národního posvěcení majetku“. Osídlení pohraničí českým lidem, a především konfi skace a přerozdělení německého majetku byly většinou politiků i občanů vnímány jako zadostiučinění a návrat k jakémusi přirozenému stavu před tím, než Němci zabrali území a odcizili Čechům majetek. Domnělý návrat do minulosti a motiv odčinění sice do jisté míry legitimizovaly masové vyhánění a bezpráví, zároveň ale ještě nedávaly pohraničí žádný pozitivní program. Zejména komunisté ovšem takový program měli a přinejmenším dočasně pro něj dokázali v mnoha lidech probudit nadšení. Pohraničí podle nich nemělo být nedokonalou nápodobou tradiční české společnosti, jak ji lidé znali z vnitrozemí. Mělo se naopak, jak vyplývá i z citovaných Kopeckého slov, stát předobrazem budoucnosti celého státu, tedy jakousi laboratoří společenské obrody. Pohraničí volalo nejlepší syny a dcery národa, bylo jedinečnou příležitostí vytvořit společnost oproštěnou od tradičních hierarchií a starých identit, které byly v nové době považovány za brzdu pokroku.

Divoký západ?
Pan Rainer Saidl, který je ze smíšeného manželství, hlásil se vždy k české národnosti. Bylo tomu tak i v době okupace […] Po převratu byl mu majetek zabaven a on byl označován za Němce, ačkoliv mu vydal předseda MNV osvědčení o národní spolehlivosti […] ZNV v Praze dal příkaz, aby MNV vrátil majetek R. Saidlovi. Toto se však nestalo, naopak členové MNV spolu s občany obce Kocbeře v počtu asi 60 osob v sevřeném útvaru připochodovali na ONV ve Dvoře Králové n. L. Do úřadoven dostavila se tato deputace s velkým hlomozem s výkřiky: zde je divoký západ – vybílíme to zde – vyházíme to všechno, jakož i jiné výhružky, na které se vztahuje zákon o nebezpečném vyhrožování. Deputace tímto způsobem chtěla dosíci, aby bylo odňato státní občanství R. Saidlovi.1

Citovaná ukázka popisující poměry v Podkrkonoší nezachycuje případ nijak zvlášť zásadní, ani politicky, ani hospodářsky. Pozoruhodně však vypovídá o atmosféře poválečného pohraničí, a to nikoli v chaotických poválečných týdnech, ale více než rok po osvobození. Divoký západ, jak vidno, není pouze metaforou, s jejíž pomocí Sudety po roce 1945 s oblibou líčí publicisté o padesát let později; jedná se o pojem dobový, o uvědomovanou skutečnost. Pouze relativní platnost zákonů a nařízení je obecně typická pro poválečný čas; mnohde
ale právo nahradí zvyklosti a vědomí, že sousedé se dlouho znají a budou vedle sebe zřejmě ještě mnohá léta muset žít. Tento faktor v českém pohraničí chyběl, a tak se zde navzdory stovkám dekretů, nařízení a vyhlášek právní vakuum skutečně platícími pravidly zaplňovalo jen velmi pomalu. Co přesně se v pohraničí dělo v prvních týdnech po válce, už komplexně nikdy nezmapujeme. Že přijížděli mladí muži s aktovkami a odjížděli s plnými náklaďáky a že lidé, kteří tu chtěli žít, přicházeli většinou do již prázdných domů, víme zejména z vyprávění pamětníků. Řada interních zpráv z let 1945 a 1946 však tyto vzpomínky jednotlivců jednoznačně potvrzuje. Prostředí někdejších Sudet tvořilo od května 1945 téměř ideální podhoubí pro kriminální činy jakéhokoliv druhu. Násilnosti páchané na Němcích podporovaly přetrvávání válečné atmosféry, v níž zabití nebo okradení nepřítele není vnímáno jako něco politováníhodného, či dokonce odsouzeníhodného. Konsolidaci a nastolení alespoň minimální právní jistoty bránila také existence velkého počtu paralelních bezpečnostních a správních orgánů, od revolučních gard a různých polovojenských jednotek přes jednotky sovětské a americké armády až po postupně vznikající národní
výbory, sbory SNB nebo osidlovací komise. Pocit nejistoty a trvalého, často dost nemilosrdného zápasu, v němž si má každý urvat co nejvíc, trval měsíce, mnohde i roky. Většina si na tyto poměry stěžovala. Mnohým ovšem právě takový stav vyhovoval.
Bezpečnostní orgány záhy začaly podnikat nejrůznější protiopatření, a tak někdejší hranice mezi Sudetskou župou a protektorátem stále hrála nezanedbatelnou roli. Kontroly ve vlacích a razie v kavárnách větších měst českého pohraničí nebyly výjimkou. Ani tak se však nedalo zamezit obrovským, nekontrolovatelným přesunům majetku. Na mnoha místech se ještě v roce 1947 nedařilo zajistit veškeré budovy proti krádežím, které mnohdy hraničily s úplnou demolicí objektu.
Krádeže v domech po Němcích a další odcizování veřejného majetku bylo často, zejména dobovou publicistikou, připisováno Slovákům, cikánům, reemigrantům, Maďarům a dalším „cizím živlům“. Bezpečnostním orgánům i příslušným úředníkům bylo ale dobře známo, že největší skupinu zlatokopů a dalších kriminálních živlů tvoří úplně obyčejní Češi z vnitrozemí.                                                                                                                                                                                                                                                                                                           Vedle násilných činů a krádeží se samozřejmě rozmáhala i drobnější kriminalita, zejména šmelina. Po válce bývá těžké odlišit šmelinu od zajištování existenčně nezbytných prostředků. Pravda ale je, že odsun a s ním související zanechaný nebo v chvatu rozprodávaný majetek milionů lidí znamenal pro všechny šmelináře zlatý důl – a činil šmelináře i z lidí, kteří by za jiných podmínek měli k rozprodávání a pokoutnímu vyměňování předmětů všeho druhu daleko. Opět byli obviňováni především cizinci, dokonce i Židé (kterých po pravdě v pohraničí mnoho nezbývalo) a Němci, kteří se údajně v některých případech snažili část majetku lacino prodat, ač ten vlastně již patřil československému lidu, a cizinci obecně.
Navzdory všem zmíněným problémům a třecím plochám nebylo ale české pohraničí v prvních poválečných letech pouze bezútěšným a rozvráceným územím. Velká část kolonizátorů přišla k menšímu či většímu majetku a tito lidé mohli tak být vcelku saturováni a uspokojeni – podobně jako ti, kterým nový začátek v pohraničí pomohl od starých problémů.
Řada lidí se osamostatnila, mnozí dosud pluli na vlně euforie z možnosti podílet se na budování národního státu bez Němců. Že se tu mnozí necítili doma a že hranice oddělující ještě před pár lety Sudety od českého vnitrozemí nadále existovala, o tom měla podat svědectví následující léta.

Osidlování nepřenechat náhodě
Konkrétní plány na osídlení pohraničí byly fomulovány až po ukončení války na československém území, a to zejména na půdě prozatímního národního shromáždění a ministerstev vnitra, obrany, průmyslu a zemědělství. Toto plánování charakterizovalo především trvalé napětí mezi potřebou centrálního řízení, v některých otázkách rozdílnými přístupy zejména čtyř zmíněných ministerstev a samozřejmě spontánními (a často i nekontrolovatelnými) aktivitami občanů. Centrálním řízením byly pověřeny Ústřední komise pro vnitřní osídlení a Osidlovací úřad. Na nejnižší úrovni koordinovaly osidlování místní a okresní národní výbory, které v pohraničí (často nelehce) vznikaly, stejně jako v celém státě. V pohraničí, tedy v oblastech  s většinou „státně nespolehlivého obyvatelstva“ (rozuměj Němců), vznikly navíc ještě Okresní správní komise, jejichž členy jmenovalo ministerstvo vnitra, a okresní osidlovací komise zřizované Osidlovacím úřadem.
Osidlovací úřad byl zřízen Dekretem prezidenta republiky č. 27/1945 Sb. ze dne 17. července 1945 o jednotném řízení vnitřního osídlení. Tento dokument je zároveň vůbec prvním legislativním krokem, který přímo vymezuje průběh osidlování. Přesnější instrukce k průběhu osidlování ovšem obsahuje až Dekret prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. ze dne 20. července 1945 o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci, který určuje výměru přidělované půdy i typy a hierarchii žadatelů.                                                                                                                                                                                                                                                                                   Skutečný plán pro pohraničí se řeší až po založení Osidlovacího úřadu a pro pochopení jeho cílů i vnitřní logiky jsou zásadní další dva dokumenty z července 1945: Programové prohlášení Osidlovacího úřadu v Praze a Osidlovací plán pohraničí českých zemí po odsunu Němců z hlediska celostátního hospodářství a obrany státu. Pro programové prohlášení je charakteristické naprosto produktivistické myšlení; prvořadým smyslem osídlení pohraničí není například šíření české kultury nebo možnost vybudovat si novou existenci v krásném prostředí, ale „vytvořiti všechny podmínky pro co největší produktivitu práce a budoucí blahobyt celé republiky“. Proto vše musí probíhat podle plánu, efektivně, „bez  zbytečného tříštění sil s pokud možno co nejmenšími národohospodářskými ztrátami“. Předseda Osidlovacího úřadu Kreysa v prohlášení nenechává nikoho na pochybách, že osidlování nemá být pouhým zajištěním fungování na dosavadní úrovni, ale že se jedná o příležitost, jak naplnit vizi efektivního a spravedlivého společenského organismu. „Osidlovací úřad se“ dle svého prohlášení „vynasnaží využíti nynější dějinné příležitosti na naší cestě za spravedlivým společenským řádem a na cestě k vytvoření předpokladů k zvýšení pracovního výkonu každého jednotlivce, k blahobytu a rozkvětu naší republiky.“ Navzdory budovatelskému étosu nového pohraničí Kreysa počítal s tím, že se bude muset „kolonistům nabídnouti lepší životní standard, než mají v zázemí“. Osidlovací úřad zamýšlel občany do pohraničí nalákat, neměl však v plánu nucené přesídlování osob, i když ani to se ve veřejné ani interní debatě v příslušných institucích nevylučovalo zcela jednoznačně. Za významnou složku plánu je už v programovém prohlášení považována reemigrace Čechů a Slováků z ciziny, která se zde zmiňuje jako záležitost na obecné rovině zcela pozitivní, komplikovaná pouze technicky a diplomaticky.
Samotný osidlovací plán je prodchnut legitimizační rétorikou, když se zaručuje, že „zúčtujeme jednou provždy s odvěkým odpůrcem, a to za cenu převzetí všech důsledků z toho vyplývajících. Již z tohoto hlediska jsme si vědomi toho, že naše dílo musí býti co nejlepší a nejsvědomitější“. Zásadní je ovšem i zde vědomí historické příležitosti vytvořit něco nového, lepšího, spravedlivějšího a lépe fungujícího. Plán, který vzniká uprostřed léta 1945, již také reaguje na situaci, jež mezitím nastala a jež měla k žádanému racionálnímu,
centrálně řízenému osidlování značně daleko: „Musí přestati dosavadní naprosto neplánovité přesídlování jednotlivců (Čechů) na vlastní pěst do pohraničí a očekávání, že se prostě Němci nahradí mechanicky Čechy, aby se namnoze ve stejně nepříznivých poměrech, se stejnými chybami a omyly jen ve starém pokračovalo.“ Základní strategická úvaha plánu vychází z domněnky, že pro obranu státu je výhodnější, když obyvatelstva z centra směrem k hranicím ubývá – a ne naopak, jak tomu bylo v případě severozápadního pohraničí doposud. Plán proto počítá s tím, že řada oblastí při západní a jihozápadní hranici bude lidmi opuštěna a nebude doosídlována:

Nechceme se dozajista obklopovati nějakou Maginotovou linií, ale máme možnost při novém organisování západního a severozápadního pohraničí našich českých zemí vytvořiti si přírodní val, který by nás zase pomáhal chrániti proti přívalům ze západu, jako to po věky dělal náš historický pohraniční hvozd.

Tak jako tak se počítá s nižším osídlením, protože k asi 500 000 zůstavším Čechům má přibýt maximálně 1 200 000 Čechů z vnitrozemí. Plán rovněž rozděluje pohraničí na několik oblastí, pro něž určuje vždy trochu odlišnou podobu nové společnosti – a také různou hustotu osídlení. V severozápadních Čechách je třeba udržet průmysl, zemědělství ovšem jen v úrodných oblastech, oblast od Krkonoš po Jeseníky a jižní Morava mají být osídleny více méně v dosavadní hustotě, s důrazem na rekreační vyžití pro obyvatelstvo, Český les, Šumava a větší část jihočeského pohraničí mají být naopak osídlovány co nejméně, protože se jedná o „strategickou hranici prvního řádu“.5 Pozdější vývoj v pohraničí, který vedl mimo jiné k zániku či likvidaci stovek obcí a měst, tak evidentně nebyl pouze spontánní.
Plány na kolonizaci pohraničí byly každopádně relativně racionální a směřovaly zejména k vyrovnání demografi ckého propadu a nahrazení stávajících pracovních sil. Nejprve bylo třeba obsadit veřejné úřady a dopravní podniky, pak průmyslové podniky a velké zemědělské závody (s přechodným ponecháním německého dělnictva), poté provést pozemkovou
reformu, aby se předešlo nedostatku potravin v zemi a zároveň byli do pohraničí nalákáni zemědělští osídlenci, nakonec plán počítal s osazením živností a svobodných povolání.
Zprávy o kolonizační praxi pochopitelně svěd čí o poněkud jiném procesu, než jaký byl zamýšlen. Zpravidla kolísají me zi patetickým líčením konkrétních úspěchů potvr zujících zdar velkého díla a tragickou obžalobou všech orgánů státní a míst ní správy, od ministerstev až po národní správce, v těch případech, kdy starý život zanikal, aniž by byl alespoň trochu úspěšně nahrazen životem novým. „Viděl jsem dotazníky z obcí, kde z 38 usedlostí byly jen 2 obsazeny národními správci a v jiném případě z 96 usedlostí žádná“, důvěrně píše například referent Ministerstva zemědělství a autor mnoha oslavných článků o úspěšné obnově zemědělství v pohraničí Jiří Koťátko v interní zprávě Rudolfu Slánskému v srpnu roku 1945.
V různých oblastech samozřejmě panovaly různé poměry; k vnitrozemí přiléhající nejúrodnější a výrazně urbanizované okresy se dařilo osídlit poměrně rychle. Jestliže je něco  polečné celému pohraničí, je to rozhodně jinde nevídaná dynamika vývoje, která se v očích správních a zpravodajských orgánů snadno vychýlí na jednu stranu, buď k pocitu úspěšného stvořitele nového života, nebo do hysterie a strachu z totálního rozkladu. Od počátku je přítomen opodstatněný strach z útěku lidí do vnitrozemí. Zejména k osidlovacímu procesu kritičtější čeští starousedlíci zdůrazňují, že zpátky do vnitrozemí neutíkají jen šmelináři a zlatokopové, jak tvrdí oficiální propaganda, ale že jsou to naopak často ti  ejpoctivější, které vyhánějí semikriminální, chaotické poměry, drahota a neschopnost nově zřizovaných či překotně „spolehlivými lidmi“ obsazovaných úřadů. Postupně se samozřejmě problémy diferencují podle regionů. Zatímco průmyslová města na severu řeší zejména kriminalitu a bytovou otázku, jsou základní demografi cké problémy, tedy naprostý nedostatek lidí, charakteristické pro horské oblasti, zejména na jihu a jihozápadě země. Již v roce 1947 zprávy z pohraničí upozorňují na to, že území politických okresů Tachov, Horšovský Týn, Domažlice, Klatovy, Sušice, Prachatice, Český Krumlov a Kaplice se nedaří doosídlit, že jsou tu celé liduprázdné osady a že v těchto oblastech je kolem 75 % obytných domů prázdných.8 Ačkoliv jedno z hesel tzv. odsunu německého obyvatelstva z území někdejších Sudet znělo „i kdyby v pohraničí měly růst kopřivy“,9 byly rozpadající se domy a chátrající kostely po Němcích již v roce 1947 častým předmětem kritiky.
Jestliže nedostatek obyvatel byl charakteristický jen pro některé regiony někdejších Sudet, kvalifi kovaní lidé chyběli téměř všude. Týkalo se to zejména učitelů, lékařů, porodních asistentek, ale i dalších profesí. Velice kritizovaní byli úředníci, zejména národních výborů a osidlovacích komisí; krom různých obvinění ze zištných zájmů nebo přílišné loajality k určité politické straně právě proto, že řada z nich neměla dostatečnou kvalifikaci.


Nesourodá společnost:
Němci, čeští starousedlíci a osídlenci, nové menšiny
Navzdory masovému vysídlení Němců v pohraničí malá část německé menšiny měla i nadále zůstat. Jednalo se především o potřebné specialisty (kteří na rozdíl od většiny svých přátel a příbuzných naopak zůstat museli), lidi ze smíšených manželství a několik málo tisíc těch, kteří byli československými úřady ofi ciálně uznáni za antifašisty. Dohromady šlo o necelých 200 tisíc lidí, i tento počet se ale většině Čechů zdál neúnosně vysoký. Přesto byli lidé v pohraničí nuceni najít s tímto zbytkem někdejší německé společnosti nějaký modus vivendi.
Podle četných dokladů, vyprávění pamětníků a stovek podrobných regionálních výzkumů se zdá, že vztah většiny českých osídlenců k někdejším německým spoluobčanům byl značně rozporuplný. Mísila se v něm všeobecná nenávist, touha po odplatě za „mnichovskou zradu“, touha po německém majetku, vědomí historického vítězství, podezíravost,
ale také vypočítavost a vědomí nezbytnosti některých německých pracovníků. Mnozí, zejména ti, kteří s Němci přicházeli déle do styku, pak vnímali i jejich těžkou situaci a projevovali soucit s konkrétními jednotlivci (což zpravidla nijak nerelativizovalo přesvědčení o nezbytnosti a správnosti odsunu).                                                                                                       Spontánní nenávist vůči Němcům se mnohdy přeceňuje. Tzv. „divoký odsun“, který se mylně pokládá právě za akt lidové msty, byl ve skutečnosti převážně centrálně (byť nepřiznaně) řízenou akcí či přinejmenším záležitostí prováděnou státu podléhajícími vojenskými a policejními jednotkami. Na mnoha místech se Češi a Němci osobně znali, což platilo dvojnásob o více než půl milionu Čechů, kteří zůstali během válečných let v Sudetech. Mnozí z těchto českých starousedlíků měli pochopitelně za manželky Němky a naopak.
Podle některých zpráv vyvolávalo mezi nově příchozími Čechy rozhořčení, že děti z takových rodin neumí pořádně česky. Dokonce se poukazovalo „na to, že mají-li takové rodiny u nás zůstat, bylo by nejlépe přesídlit je do vnitrozemí, kde by ztratily kontakt s německým živlem, přizpůsobily by se novým poměrům a odněmčily se.“ Starousedlíci, zejména ti, kteří strávili v Sudetech i posledních sedm let, na rozdíl od nově příchozích mezi Němci rozlišovali. Z toho důvodu mnohým z nich pomáhali a postupně zjišťovali, že nově příchozí jsou mnohdy větším rizikem než nyní opatrní Němci. Ti jim naopak dávali do úschovy svůj majetek, protože jej raději přepustili někomu, koho znali, než anonymním příchozím. To vše pochopitelně budilo mezi novými osídlenci nevraživost, závist i pohoršení. „Nenávist a pohrdání smíšenými manželstvími a starousedlíky ze strany novoosídlenců udávají soužití zdejšího obyvatelstva,“ konstatoval například zpravodaj SNB v Ústeckém kraji ještě v lednu roku 1948.
Mnozí čeští starousedlíci patřili k aktivním bojovníkům za práva české menšiny a ve svém protiněmeckém boji sdíleli hodnoty s integrálními nacionalisty. Teprve nyní, když Němci byli poraženi, poníženi, postupně marginalizováni a nakonec nuceně vysídleni, zjišťovali tito lidé, jak moc byl jejich život se zdejší německou společností provázaný, co všechno vlastně s místními lidmi sdíleli spíše než s nově příchozími. Krom toho měli mnozí starousedlíci pocit, že jejich staletý boj vyzněl jaksi doprázdna, protože pohraničí bylo nakonec počeštěno docela jinak než činností vlasteneckých kroužků – a je k tomu nikdo nepotřeboval.                                                                                                                                                                              Mezi starousedlíky a novoosídlenci ale panovalo napětí i z jiných důvodů, než byl jiný poměr k Němcům a němectví nebo jiný vztah k šíření a kultivování národních ctností. Stáli tu proti sobě lidé, kteří čerpali pocit oprávněnosti k užívání Němci zanechaného majetku z mnohaletého zápasu a vědomí vlastní sounáležitosti s krajem, a na druhé straně sebevědomí kolonizátoři. Starousedlíci pociťovali mnohdy hořkost, že oni, kteří zde prožili nejtěžší doby, nesli veškerá rizika a tvrdě bojovali o svoji identitu, jsou nyní v pozici jakýchsi podezřelých germanofi lů, nebo dokonce kolaborantů, zatímco noví osídlenci přicházejí k prostřenému stolu a slíznou smetanu, tedy majetek a významné funkce.
Zatímco kolonizátoři vyčítali starousedlíkům zejména jejich styky s Němci, poskytovali sami širokou paletu záminek ke kritice – ať už se jednalo o jejich neschopnost, neznalost poměrů a celkovou dezorientovanost, což bylo obzvlášť nápadné u těch osídlenců, kteří se ujali řízení národních výborů nebo různých komisí, nebo o charakter mnoha lidí, kteří do pohraničí utíkali před stíny vlastní, mnohdy značně kriminální minulosti. Mnozí čeští starousedlíci z těchto důvodů velmi brzy zaujali značně rezervovaný postoj k celému osidlování a jeho neustále vykazovaným úspěchům.
Heterogenita nové společnosti nekončila u Němců, starousedlíků a kolonizátorů. Do pohraničí přicházeli nebo byli verbováni lidé z nejrůznějších kulturních kontextů. Z nacionálně ideologického, ale zejména hospodářského a demografi ckého zájmu již během příprav transferu německého obyvatelstva a osídlení pohraničí za druhé světové války vyplynula nutnost přemístit do někdejších Sudet různé skupiny emigrantů, tedy lidí, kteří v průběhu staletí odešli z českých zemí a Slovenska, ale zachovali si do jisté míry svoji soudržnost a vztah k bývalému domovu (to samozřejmě u mnohých platilo jen teoreticky). Jednalo se zejména o Čechy, kteří odešli do části Ukrajiny a východního Polska, jež se nazývá Volyně, o Čechy a Slováky usazené v Rumunsku, Maďarsku a v severní Jugoslávii, ale také o Čechy z Podkarpatské Rusi, ze Slezska, o vídeňské Čechy, emigranty do Německa, Francie a dalších zemí.
V letech 1945–1946 probíhala reemigrace samovolně a nebyla ještě státem organizována. V této fázi přijížděli do někdejších Sudet zejména potomci českých evangelíků z polského Zelova a vídeňští Češi. Krom toho byli demobilizováni vojáci z volyňské oblasti, jejichž rodiny se ovšem ještě zdržovaly na území Sovětského svazu. Zprvu přicházeli i emigranti z Francie, Belgie, či dokonce Spojených států, ale výměry přidělované půdy (zpravidla 13 ha) se zejména americkým krajanům zdály příliš malé, a tak jejich zájem brzy ustal. Celkem v této fázi přibylo do Československa, a to zejména do českého pohraničí, 64 000 novousedlíků z řad někdejších emigrantů a jejich potomků. 14. října 1946 byl zřízen reemigrační odbor ministerstva sociální péče a začala organizovaná etapa reemigrace. V letech 1947–1950 se do Československa stěhovali především volyňští Češi, kteří tvořili vyspělé zemědělské obyvatelstvo, a Češi a Slováci z Rumunska a Maďarska, většinou drobní zemědělci či nemajetní průmysloví dělníci, nepříliš vzdělaní a do značné míry akulturovaní v rumunském prostředí.
Volyňští Češi představovali z hlediska československých úřadů nejvýznamnější skupinu reemigrantů. Jednalo se přibližně o 40 000 lidí (včetně vojáků Svobodovy armády), jejichž předkové se v druhé polovině 19. století usadili v úrodných rovinách Volyňské gubernie na západní Ukrajině. Tyto lidi, kteří si i po sedmdesáti letech na Ukrajině udrželi svůj jazyk, zvyky a způsob hospodaření, nebylo těžké získat; krátce, ale se vší brutalitou zažili stalinský teror, a proto když byla příležitost, masově vstupovali do Svobodovy armády, aby se dostali domů do Československa. Ti, kteří bydleli za hranicí gubernie Volyně, na niž se vztahovala mezistátní dohoda umožňující přesídlení, se po válce narychlo stěhovali na její území. Za jejich služby v zahraniční armádě byly volyňským Čechům slíbeny příhodné podmínky při usídlování v českém pohraničí. Příchod těchto vlastenců, sedláků, a také výrazně nábožensky profi lovaných komunit do socializujícího se Československa ovšem nakonec rozhodně nebyl bezkonfliktní.
Druhá významná skupina, Slováci, Češi a Rusíni z Rumunska, na rozdíl od volyňských Čechů nebyla v situaci, kdy by si mohla klást nějaké podmínky. Slovenské, případně české vesnice byly roztroušené po rumunských Karpatech, a tak této skupině chyběla jednotnější organizace. Čeští agitátoři z Československé přesídlovací komise Oradea-Mare jim naslibovali, že půjdou do lepšího, a tak prostě šli. Pochopitelně – to, že nejedou na Slovensko,  odkud jejich rody pocházely, se rumunští Slováci, kteří tvořili největší část této vlny „reemigrantů“, dozvěděli nejdříve ve vlaku. Desetitisíce těchto lidí (jen Slováků žilo v Rumunsku okolo 50 000, přičemž není jasné, kolik přesně jich přesídlilo do Sudet) byly rozvezeny do Jeseníků, do zapadlých koutů jižních Čech a jižní Moravy a do pustých oblastí západočeského pohraničí. Dostali většinou pouhé tři hektary půdy, přičemž se počítalo s tím, že se z nich stanou lesní dělníci. Někteří později odešli pracovat do severočeských továren.
Jak známo, požadavek Československa na transfer slovenských Maďarů se nakonec do protokolu Postupimské konference nedostal a později jej spojenci – i vzhledem k často násilnému a nehumánnímu charakteru nuceného vysídlení Němců – již neakceptovali. Na základě dekretů prezidenta republiky však byli Maďaři zbaveni občanství, a tak i veškerých práv. Vedle výměny několika desítek tisíc z nich za Slováky žijící v Maďarsku a politiky reslovakizace se tak mohla začít praktikovat i politika tzv. vnitřní kolonizace. Tím se měly takříkajíc zabít dvě mouchy jednou ranou – jednak plán zapadal do záměru očistit jižní Slovensko od maďarského živlu a zároveň přispíval ke zvyšování počtu pracovních sil v někdejších Sudetech. Do pohraničí českých zemí tak bylo během tří měsíců (listopad 1946 – únor 1947) pod nátlakem a různými výhrůžkami přemístěno přibližně 45 000 Maďarů. Ti byli až do jara roku 1948 nuceni k setrvání na základě příslušného dekretu prezidenta republiky o pracovní povinnosti. Značná část z nich se po uplynutí této maximální lhůty, po kterou příslušný dekret umožňoval nutit lidi k práci v místě a za podmínek, jež si dotyční nevybrali a nepřáli, individuálně vrátila na jižní Slovensko.
Mezi lety 1948 a 1950 pak přicházeli do českého pohraničí Řekové a Makedonci, kteří utekli po prohrané občanské válce – zřejmě vůbec nejexotičtější doosídlenci. Jako první dorazily transporty dětí, které byly umístěny ve speciálně zřízených domovech, většinou v objektech po vyvlastněné a vyhnané německé šlechtě či buržoazii. K prvním štacím tak patřily zámky
v Lesné u Varnsdorfu, v Kyselce u Karlových Varů, v Loučné u Šumperka či v Chrastavě u Liberce. Rodiče, kteří dorazili o něco později, byli umístěni převážně v okresech Bruntál, Jeseník a Šumperk, částečně také v okrese Trutnov. Jen v dvacetitisícovém Krnově žilo v polovině padesátých let 2500 Řeků. Tito řečtí komunisté byli většinou zařazeni do práce jako lesní nebo průmysloví dělníci.
Podle oficiálních československých dokumentů z roku 1950 přesídlilo, počítáme-li i optanty z někdejší Podkarpatské Rusi, do Československa 202 526 někdejších českých a slovenských emigrantů. Jejich naprostá většina se usídlila v někdejších Sudetech. Připočítáme-li k tomuto číslu kolem 200 000 zůstavších Němců, několik desítek tisíc Maďarů, zhruba 20 000 Řeků, 150 000 až 190 000 Slováků a desetitisíce východoslovenských Romů, kteří se v prvních letech po válce stěhovali za prací do českého pohraničí, zjistíme, že příslušníci těchto etnicky a kulturně odlišných skupin tvořili přibližně třetinu společnosti někdejších sudetských území, která koncem března 1947 čítala podle údajů ústředních osidlovacích orgánů 2 496 836 obyvatel.

Sociální laboratoř jménem pohraničí a socialistická diktatura
Pokud někdo dokázal politicky zúročit velkolepý proces osidlování pohraničí a redistribuci gigantického majetku, která jej provázela, byla to Komunistická strana Československa. Příčinou bylo zejména účinné spojení nacionálního étosu s faktickou sociální revolucí, kterou v pohraničí přerozdělení majetku znamenalo. Ministr zemědělství Ďuriš, člen KSČ, byl podepsán na každém dekretu o půdě, který novým osídlencům potvrzoval nabytí několika hektarů zemědělské půdy, pro mnohé prvního opravdového majetku v životě. Ministři obrany a vnitra, rovněž oba za KSČ, garantovali úspěšné provedení odsunu německého obyvatelstva a zavedení pořádku v pohraničí. Velká masa obyvatelstva bez tradic a ustálených  majetkových i jiných vztahů byla ideálním potenciálním voličstvem KSČ, která s těmito lidmi sdílela étos nového začátku a revolučních změn. To ostatně plně potvrdily volby na jaře roku 1946, kdy v pohraničí strana docílila volebního zisku 53 % (oproti průměrným 40 % v celých českých zemích).
Někdejší Sudety se tak staly laboratoří hned v několika rovinách. Vedle laboratoře sociální revoluce, která tu do jisté proběhla již před rokem 1948, to byla zejména laboratoř společenského organismu, na nějž měla KSČ rozhodující politický vliv. To hrálo roli i po roce 1948, kdy strana získala mocenský monopol v celé zemi; zde v pohraničí proti ní, na rozdíl od zbytku země, nestály tradiční instituce (církve, spolky, Sokol a další) nebo byly relativně slabé. Chyběla zde vrstva velkých sedláků, neboť nově příchozí dostali jen drobné příděly půdy. Chyběly zde vztahy mezi krajem a lidmi i lidmi navzájem, které by komplikovaly utváření nového života a nové identity. Proto mělo být v dalších letech pohraničí skutečným klenotem budování nové republiky, územím, kde se velké dílo nejspíše a nejdříve podaří.
Obnova a další rozvoj průmyslu v pohraničí, zejména těžkého, byla prokazatelným úspěchem, jenž se dal záhy vykazovat. V průmyslu byly ponechány desítky tisíc německých pracovníků. Inženýři a dělníci, tedy městští lidé z vnitrozemí nebyli vázáni na domov tak jako samostatní zemědělci. Vysoká mobilita pracovních sil, příliv nových pracovníků z venkova do industriálních center i vysoké státní investice do průmyslu a bytové výstavby vytvářely poměrně záhy vhodné podmínky pro život statisíců lidí, kteří doosídlili pohraniční města. Přinejmenším se to tak v prvních letech jevilo. Městský styl života a průmyslová produkce, jak se ukázalo, byly snadněji přenosné do nového prostředí.                                                       Jevy provázející po válečná léta, jako zlatokopectví a další kriminalita, po roce 1947 pozvolna ustávaly, s nastolením diktatury KSČ přestalo mít ostatně hromadění velkého majetku perspektivu. Potlačení politických svobod a svobody slova v pohraničí mnozí zprvu vnímali jako zpřehlednění prostoru a počátek éry nerušeného budování. Očista v řadách národních správců, v mnoha případech politicky motivovaná, postihla také řadu lidí skutečně zkorumpovaných nebo špatně hospodařících. Obyvatelstvo tak mnohdy kritizovalo přílišnou mírnost této akce a vyjadřovalo dokonce obavy, aby „postižené nekalé a lidově demokratickému zřízení nepřátelské živly“ nezůstávaly nadále v pohraničí a nebyly tak důvodem trvalého neklidu. Vcelku budila poúnorová opatření v řadě nových osídlenců důvěru a naději na konsolidaci poměrů.
Vysoké investice do industiálních center s sebou ovšem přinášely výrazné zanedbání jiných, zejména západních, jihozápadních a severovýchodních oblastí českého pohraničí. Venkovské kraje a venkovský život se krom toho nedaly konstruovat tak snadno jako moderní industriální společnost zaměřená na produkci. Zejména z odlehlejších oblastí začali zprvu z přídělů půdy nadšení a nyní čím dál tím méně spokojení zemědělci ve velkém odcházet již kolem roku 1948. Další problémy způsobovala postupná kolektivizace. Proti vzniku zemědělských družstev v pohraničí neexistoval rozhodný odpor, obyvatelstvo, které tu k půdě nemělo vztah srovnatelný se sedláky z Vysočiny, reagovalo prostě útěkem domů – do vnitrozemí, na Slovensko.                                                                                                                                                                                                                                                                                 Řada dobových zpráv zejména z venkovských okresů v polovině padesátých let vykresluje pohraničí jako skomírající sociální organismus. V době, kdy masové osidlování již skončilo, osidlovací úřady byly zrušeny a pohraničí jako zvláštní území vlastně již nemělo existovat, sílí povědomí o tom, že do pohraničí se chodí za trest. Poměry, v nichž tu řada lidí byla nucena žít, byly primitivní i z dobového hlediska. Zejména vesnice byly často ponechány samy sobě, protože ani příslušní soudruzi na okresních národních výborech, kteří se do pohraničí teprve nedávno přistěhovali, problematice zemědělství příliš nerozuměli. Katastrofální byl zejména nedostatek lékařů (například na Tachovsku byli v roce 1952 čtyři lékaři na 17 000 obyvatel) i porodních asistentek a s tím související úmrtnost novorozenců a kojenců (na zmíněném Tachovsku 124 dětí z 1000).
V oblastech při západní hranici rozvoj života obcí a fungování zemědělství i lesnictví komplikovala zostřující se opatření „ochrany hranic. Z jáchymovska i odjinud jsou hlášeny  neustálé konfl ikty místních zemědělců s pohraniční stráží, v nichž strážci vždy nakonec prosadili své zájmy na úkor zájmů hospodářských. Do hraničního pásma, kde ležela největší
část neobdělané půdy příhraničních okresů, byl dovolen přístup pouze na propustky, jejichž vydání bylo z bezpečnostních důvodů spojeno s velkými průtahy ze strany bezpečnostních orgánů.
Hovořilo-li se o útěku z pohraničí, nešlo jen o pojem přenesený. Řada rodin skutečně tajně rozprodávala drobný majetek, aby nakonec utekly uprostřed noci zpátky do svých někdejších domovů. JZD se často rozpadala, protože z původních několika desítek zemědělců, kteří je tvořili, zůstávalo pět nebo osm lidí. Zbylí obyvatelé mnohdy propadali alkoholu, pily i děti.Zejména osídlenci ze Slovenska utíkali hromadně, často si předtím vozili materiál z „bouraček“ na Slovensko, kde si z něj stavěli rodinné domky, aby pak defi nitivně opustili české pohraničí. „Až chalupa spadne, tak půjdem,“17 znělo nepsané heslo těchto dočasných osídlenců.                                                                                                                                   Vedle kampaní za „doosídlení pohraničí“, z nichž největší probíhala od září 1953, byla nejběžnější metodou vyrovnávání se s problémy venkovských a odlehlých oblastí pohraničí koncentrace obyvatel do větších obcí a postupné vylidňování nedávno doosídlených menších obcí, horských osad, „koutů“ a samot. Během následujících desetiletí jich v důsledku těchto akcí, spontánního vylidňování, budování vojenských újezdů i opatření na státní hranici zaniklo kolem tří tisíc.
Pohraničí se v poválečných desetiletích stalo ukázkou toho, jak těžké je uměle konstruovat společnost tam, kde chybí přirozené sociální vazby, tradiční identity i pouto mezi lidmi a krajinou, kterou obývají. Řada nových osídlenců přišla do pohraničí s nejlepšími úmysly a ti, kteří zůstali, to většinou neměli jednoduché. Nebyli horší než ti, kteří zůstali doma. Přesto
se nemohla naplnit většina velkolepých plánů hovořících o pracovitém kolektivu stojícím na stráži před vnějším i vnitřním nepřítelem. Pohraničí svoji identitu dodnes pracně hledá. Ukazuje se, že bez návaznosti na starší vrstvy paměti tohoto kraje to určitě nepůjde. Je to proces komplikovaný, s otevřeným koncem, ale rozhodně ne beznadějný.

Naše práce

  • Koncert

    Smíření 2016

    Smíření 2016

    V rámci Smíření 2016 jsme se Sdružením Ackermann-Gemeinde připravili sérii aktivit, jež vyvrcholí v listopadu 2016 koncertem Smíření pro české a německé pamětníky, který doprovodí umělecká instalace a česko-německá výstava s názvem „Pod jednou střechou“. Více informací

  • Nová kniha

    Odchody a návraty

    Odchody a návraty

    Vzpomínková kultura a životní příběhy sudetských Němců v českých zemích a Bavorsku ve 20. století. Život Němců v Sudetech, jejich vyhnání po roce 1945, následný příchod do Bavorska a dlouhý proces integrace. Jaké vzpomínky v sobě nosí odsunutí Němci? Jak se mění v rámci generací? Jak na německou minulost naopak hledí Češi žijící v Sudetech? To vše a mnohem více zrcadlí kniha Odchody a návraty. Kniha je překladem německého originálu Erinnerungskultur und Lebensläufe. Více informací

  • Kniha

    Zmizelé Sudety

    Zmizelé Sudety

    Sudety dříve a nyní na fotografiích. Náš bestseller dává obrazovou odpověď na otázky, které napadají každého, kdo vyrazí do krajiny v pohraničí a má chuť přemýšlet nad vzkazem, kterým nám tato krajina dává. Více informací

  • Občanské vzdělávání

    Zapojme.se

    Zapojme.se

    Podporujeme dobrovolnictví na místní úrovni. Natočili jsme sérii reportáží pro ČT 24, dva dokumentární filmy pro ČT 2 jsou ještě ve výrobě. Vytvořili jsme také velmi dobrý e-learning na nejrůznější témata spojená se zapojováním do komunitního života. Pořádáme workshopy. Více informací

  • Výstava

    Tragická místa paměti

    Tragická místa paměti

    Od roku 2010 je na cestách putovní výstava, kterou provádí studenti severočeských gymnázií po tragických místech některých míst svého kraje v období 1938 - 1945. Na řadě konkrétních příběhů z Ústí nad Labem, Chomutova, Postoloprt, Kadaně, Žatce a dalších míst lze podrobně nahlédnout do soužití dvou národů uprostřed Evropy. Putovní výstavu je možné objednat i k vám, kontaktujte nás prosím na: info@antikomplex.cz Více informací

  • Výstava

    Zmizelé Sudety

    Zmizelé Sudety

    Putovní výstava Zmizelé Sudety je na cestě od prosince 2002 a putuje dále, téměř každý měsíc je k vidění jinde. Ukazuje nejvýraznější proměny krajiny v pohraničí a zejména těžko nahraditelné kulturní ztráty v důsledku poválečného vysídlení Němců. Vrátit to samozřejmě nelze, ale je velmi užitečné vědět, co se tím u nás změnilo a pracovat s tím. Putovní výstavu je možné objednat i k vám, kontaktujte nás prosím na: info@antikomplex.cz Více informací

  • Kniha

    Zůstali tu s námi - příběhy českých Němců

    Bei uns verbliebene

    Tři generace zůstavších i navrátivších se Němců vyprávějí o tom, jaké to bylo a je být českým Němcem. Tři odborné studie o historii, identitě a jazyku německé menšiny uvádějí čtrnáct rozhovorů a napomáhají jejich porozumění v souvislostech. Více informací

  • Kniha

    Nejsou jako my

    Nejsou jako my

    Němci, Romové a volynští Češi - jaký byl jejich osud v pohraničí v 50. letech? Vztah moci k menšinám je velmi dobré zrcadlo povahy komunistického státu. Matěj Spurný přináší ve své knize mnoho nových postřehů a podnětů. Více informací

  • Kniha

    Sudetské příběhy

    Sudetské příběhy

    Sudety a jejich lidé - současní i minulí. Příběh Sudet se obvykle vypráví pouze s ohledem na několik málo let po válce. Na to, jaké byly osudy vyhnaných Němců v Německu a nových osídlenců v pohraničí se zapomíná. Naše nová kniha se to pokouší změnit. Více informací