Zmizelé Sudety – zapomenutá bolest

Carsten Lenk, kulturní antropolog z Řezna, v knize Zmizelé Sudety

Každá krajina je plná stop, které do ní vtiskl běh dějin. 700 fotografií dokumentuje proměnu, kterou krajina prodělala za necelých šedesát let. 300 dvojic fotografií tvoří kontrast mezi „dřívějškem“ a „dneškem“. Didaktický princip onoho „předtím a poté“ je stejně tak prostý jako účinný. Je to didaktika srovnání, ke kterému je člověk při prohlížení těchto dvojic vyzván. S velkým úsilím a detailní přesností rekonstruovali autoři této výstavy staré perspektivy a pohledy do kraje, i s použitím jednotlivých statistů na snímcích ze současnosti. Tím vzniká dojem jakési cesty proti času a návštěvníci budou touto rekonstrukcí perspektivy uchváceni. Jako dítě jsem si mnohdy přál vidět přesně to místo, kde jsem právě byl, jak asi vypadalo před padesáti, sto, dvě stě nebo tisícem let. Výstava Zmizelé Sudety tento sen zčásti uskutečňuje.

Zdá se nám, že fotografie jako historický pramen promlouvají samy. Podle běžného názoru zobrazují „skutečnost“ takovou, jaká je, jaká byla. Nicméně každý, kdo alespoň trochu umí zacházet s fotoaparátem, dobře ví, jak hodně dokáže výřez snímku, výběr motivu, světlo a stín a další faktory ovlivnit výpověď a charakter fotografie. Tento princip se také týká kontextu, do něhož je snímek zasazen, zda (případně jaký) popisek je pod snímkem, jaké další fotografie jsou v jeho bezprostřední blízkosti. Fotografie, jakkoli nás mohou klamat, nepromlouvají samy. Stejně jako jiné prameny potřebují i fotografie – z pohledu historika – vysvětlení a interpretaci. V případě této výstavy je to kontext obrazových dvojic, který předjímá jejich interpretaci. Je poučné pozorovat samotné návštěvníky této výstavy, jak si prohlížejí dvojice fotografií. Srovnávají, hledají proměny a stopy, rekonstruují, diskutují, táží se… Tato konfrontace dřívějška a dneška ikonograficky naplňuje záměr výstavy: ilustrovat proces mizení, nikoli jen to „zmizelé“. Nepochybně se to podaří a mnoho návštěvníků bude z výstavy odcházet s pozměněným pohledem na krajinu, o které se předtím domnívali, že ji dobře znají. Budou ji opouštět s mnoha nezodpovězenými otázkami a mnozí budou znejistěni, protože jednoduché černobílé pravdy najednou získají odstíny a souvislosti.

Tento proces mizení je však možné interpretovat zcela dvojsmyslně. Jako ztrátu „vzkvétajících“ vesnic a staré, lidmi vytvořené kulturní krajiny, polí, pastvin a ovocných sadů, nebo úplně protichůdně: jako návrat a triumf „přírody“, jako vytvoření nových, renaturalizovaných krajinných forem v krajině, kterou lidé stále více vykořisťují a ničí.

Je to „ztracená idyla“, nebo „přírodní útočiště“? Obě interpretace názorně ukazují, že vnímání kontrastu mezi dřívějškem a dneškem bude jen zřídka probíhat bez hodnocení a posuzování ze strany pozorovatele. Byl „dřívějšek“ ve srovnání s „dneškem“ krásnější, nebo ošklivější, bohatší, nebo chudší, lepší, nebo horší? Společenské vnímání dějinných procesů je také vždy prostoupeno morálním hodnocením. Otázka, kdo, jak a s jakými intencemi bude číst stopy „zmizelých Sudet“, bude také otázkou morální a nakonec i politickou.

Byl to italský historik Carlo Ginzburg, kdo profesi historika postavil do jedné řady s mistrovským detektivem Sherlockem Holmesem a zakladatelem psychoanalýzy Sigmundem Freudem. Co na této kombinaci může být na první pohled překvapivé, vysvětluje Ginzburg pracovním postupem, který je všem třem společný: je to paradigma indicií, které jejich práci spojuje, hledání stop, které poukazují na něco dávného a minulého. U Sherlocka Holmese na zločin, který má detektiv rekonstruovat, u Sigmunda Freuda na něco dávno potlačeného, nevědomého, co má psychoanalytik objevit. Pro historika, tvrdí Ginzburg, je paradigmatem indicií důležitá metoda rekonstruování a popisování historického procesu ze stávajících pramenů. Také vzhledem ke „zmizelým Sudetům“ jde o více než o pouhou rekonstrukci historických faktů (pokud je ovšem taková rekonstrukce vůbec možná, a o tom lze pochybovat). Jde zcela – a zde pomůže paralela k Sigmundu Freudovi – o něco zapomenutého, dokonce vědomě zapuzeného, co se na mnoho let vytratilo z kolektivní paměti české společnosti. V tomto smyslu je historikovým zaměstnáním připomínat; což zřídka bývá příjemné pro ty, o jejichž minulost se jedná. Zdá se mi, že se po mnoho desítek let vykládala historie „zmizelých Sudet“ v tom smyslu, že zanikání Sudet se československé společnosti vůbec netýká, že při odsunu německého obyvatelstva se jednalo o „smysluplné a logické“ odstranění čehosi cizího. Z tohoto pohledu se odsun jeví jako „výhra“, jako nutné a smysluplné opatření, které reaguje na události spojené s okupací hitlerovským Německem a které nastoluje vnitrostátní mír.

Je to známý topos, že každá generace má znovu sepsat dějiny své země. V důsledku toho je pochopitelné, že perspektiva interpretování odsunu se začíná měnit. Na pozadí této měnící se perspektivy mohou být „zmizelé Sudety“ chápány právě také jako ztráta. Je velkou zásluhou této výstavy a jejích autorů, skupiny mladých historiků kolem občanského sdružení Antikomplex, že tuto interpretaci nabízejí české společnosti, a že jí tak umožňují rychleji se vypořádat s minulostí. Tento proces je nepříjemný a možná také bolestivý, protože vzbuzuje otázky, a to i u těch, kteří tehdy nesli spoluzodpovědnost. Ale tento proces se mi zdá nevyhnutelný a nezbytný pro to, co se v psychologii nazývá práce se smutkem. Teprve když si přiznáme, že cosi zmizelo, a když nad tím pocítíme lítost, tak nám to umožní vyvázat se z pout minulosti; to osvobozuje a odstraňuje překážky – stranou všech morálních hodnocení a politických zájmů – na cestě k usmiřování a mírové činnosti.

Tomáš Feřtek v této publikaci k výstavě píše, že neštěstím Sudet není prázdnota domů, ale prázdnota lidí. Ti, kteří po válce museli odejít, si „Sudety“ odnesli s sebou ve vzpomínkách. Jejich vzpomínky se v mladé Spolkové republice, zkoušené poválečnou bídou, nesetkaly se žádnou odezvou. Lidé ve zničeném Německu měli jiné starosti, miliony lidí sháněly obživu, potřebovaly střechu nad hlavou. V pozdějších povídkách o odsunutých Němcích se jejich příjezd s radostí podává jako příběh podařené integrace, jako úspěšný příběh. Skutečnost však pro mnoho uprchlických rodin vypadala mnohem bolestivěji. V atmosféře, kdy je usedlíci nedůvěřivě okukovali, byly výrazy jako „cikáni s batohem“ ještě poměrně nevinné. Skutečnost, že uprchlíci z bývalých „východních oblastí“ získali od mladého státu odškodnění, nepřispěla k jejich lepšímu přijetí, spíše vyvolala vzájemnou závist a nepřátelství mezi domácími oběťmi a oběťmi-vyhnanci, kteří přišli po  roce 1945. Příliš mnoho se to zdálo těm, kteří nedostali nic, a příliš málo těm, kteří ztratili vše. Uprchlíkům neublížilo pouze vyhnání, ale také příjezd a s ním spojený pocit, že větší část místního obyvatelstva si je tu nepřeje.

Zůstávali tedy pospolu, vyměňovali si vzpomínky, vytvářeli vlastní kolonie a sídliště (dnes bychom řekli migrantská ghetta). Děti uprchlíků uzavíraly sňatky mezi sebou také o deset nebo dvacet let později, kdy už se člověk v dobách hospodářského zázraku zmohl na skromný majetek, možná dokonce i na vlastní domek. Zakládaly se krajanské spolky, které nabízely platformu pro setkávání a diskuzi. Zlost nad utrpěným bezprávím, prožité ponížení se začaly formulovat politicky. Byly vzneseny požadavky, které se během studené války velmi dobře hodily do politické krajiny poválečné Evropy. Jiní rezignovali, stáhli se do soukromí. Pokoušeli se zapomenout na svůj starý domov, zvláště když se dětem a vnoučatům protivila „stará vyprávění“, která se stále a stále znovu vykládala jako formule nějakého magického zaklínání.

To vše vedlo k tomu, že Sudety ve své někdejší podobě, se všemi svými problémy, ale zrovna tak se svou historickou realitou soužití dvou etnik v Čechách a na Moravě, postupně zmizely také ze vzpomínek těch, kteří tento kraj museli opustit. Ve společenském vnímání bylo vše nahrazeno a groteskně zkresleno vystupováním krajanských spolků, řečmi revanšistů a „věčným včerejškem“, který mává vlajkami a obléká se do krojů. Tak Sudety zmizely, aniž bychom se s nimi mohli rozloučit. Neexistovala velká, možná vůbec žádná příležitost litovat té ztráty, příliš málo lidí naslouchalo traumatizovaným a dvojnásobně poníženým přistěhovalcům a příliš málo jich mělo pochopení pro jejich osud. Lidé se zatvrdí, když nemají žádný prostor pro své emoce, pro ovládnutí svého utrpení. Proto se mnoho odsunutých Němců identifikovalo s rolí oběti, kterou až do konce svého života nemohli opustit.

Rád bych shrnul, že to, co nám chybí, chybí na obou stranách, u Němců jako u Čechů. Je to lítost. Ztráta „Sudet“ je pro obě strany dostatečným důvodem pro hledání společné lítosti nad tím, co se událo a co jsme ztratili. Krajina Sudet se svou lidskou prázdnotou, svou samotou a stopami po minulosti dodnes vybízí k tomu, abychom onu lítost hledali.  

Naše práce

  • Koncert

    Smíření 2016

    Smíření 2016

    V rámci Smíření 2016 jsme se Sdružením Ackermann-Gemeinde připravili sérii aktivit, jež vyvrcholí v listopadu 2016 koncertem Smíření pro české a německé pamětníky, který doprovodí umělecká instalace a česko-německá výstava s názvem „Pod jednou střechou“. Více informací

  • Nová kniha

    Odchody a návraty

    Odchody a návraty

    Vzpomínková kultura a životní příběhy sudetských Němců v českých zemích a Bavorsku ve 20. století. Život Němců v Sudetech, jejich vyhnání po roce 1945, následný příchod do Bavorska a dlouhý proces integrace. Jaké vzpomínky v sobě nosí odsunutí Němci? Jak se mění v rámci generací? Jak na německou minulost naopak hledí Češi žijící v Sudetech? To vše a mnohem více zrcadlí kniha Odchody a návraty. Kniha je překladem německého originálu Erinnerungskultur und Lebensläufe. Více informací

  • Kniha

    Zmizelé Sudety

    Zmizelé Sudety

    Sudety dříve a nyní na fotografiích. Náš bestseller dává obrazovou odpověď na otázky, které napadají každého, kdo vyrazí do krajiny v pohraničí a má chuť přemýšlet nad vzkazem, kterým nám tato krajina dává. Více informací

  • Občanské vzdělávání

    Zapojme.se

    Zapojme.se

    Podporujeme dobrovolnictví na místní úrovni. Natočili jsme sérii reportáží pro ČT 24, dva dokumentární filmy pro ČT 2 jsou ještě ve výrobě. Vytvořili jsme také velmi dobrý e-learning na nejrůznější témata spojená se zapojováním do komunitního života. Pořádáme workshopy. Více informací

  • Výstava

    Tragická místa paměti

    Tragická místa paměti

    Od roku 2010 je na cestách putovní výstava, kterou provádí studenti severočeských gymnázií po tragických místech některých míst svého kraje v období 1938 - 1945. Na řadě konkrétních příběhů z Ústí nad Labem, Chomutova, Postoloprt, Kadaně, Žatce a dalších míst lze podrobně nahlédnout do soužití dvou národů uprostřed Evropy. Putovní výstavu je možné objednat i k vám, kontaktujte nás prosím na: info@antikomplex.cz Více informací

  • Výstava

    Zmizelé Sudety

    Zmizelé Sudety

    Putovní výstava Zmizelé Sudety je na cestě od prosince 2002 a putuje dále, téměř každý měsíc je k vidění jinde. Ukazuje nejvýraznější proměny krajiny v pohraničí a zejména těžko nahraditelné kulturní ztráty v důsledku poválečného vysídlení Němců. Vrátit to samozřejmě nelze, ale je velmi užitečné vědět, co se tím u nás změnilo a pracovat s tím. Putovní výstavu je možné objednat i k vám, kontaktujte nás prosím na: info@antikomplex.cz Více informací

  • Kniha

    Zůstali tu s námi - příběhy českých Němců

    Bei uns verbliebene

    Tři generace zůstavších i navrátivších se Němců vyprávějí o tom, jaké to bylo a je být českým Němcem. Tři odborné studie o historii, identitě a jazyku německé menšiny uvádějí čtrnáct rozhovorů a napomáhají jejich porozumění v souvislostech. Více informací

  • Kniha

    Nejsou jako my

    Nejsou jako my

    Němci, Romové a volynští Češi - jaký byl jejich osud v pohraničí v 50. letech? Vztah moci k menšinám je velmi dobré zrcadlo povahy komunistického státu. Matěj Spurný přináší ve své knize mnoho nových postřehů a podnětů. Více informací

  • Kniha

    Sudetské příběhy

    Sudetské příběhy

    Sudety a jejich lidé - současní i minulí. Příběh Sudet se obvykle vypráví pouze s ohledem na několik málo let po válce. Na to, jaké byly osudy vyhnaných Němců v Německu a nových osídlenců v pohraničí se zapomíná. Naše nová kniha se to pokouší změnit. Více informací